Smradlavá slova a „mluvící školka“

Když byl náš syn předškolák, poměrně dlouho měl problémy s patlavostí, a tak jako čtyřletý nastoupil do logopedické mateřské školky, které jsme doma říkali „mluvící školka“.

Tahle individuální výuka byla skvělá a na synově mluvení to bylo velmi rychle znát. Doma jsme stále prováděli logopedická cvičení, ale odborné péči ve školce se to nemohlo rovnat. Jenže problém byl v tom, že kromě poruch řeči byl syn bystré dítě, a to občas dělalo menší komplikace.

Jednou na podzim jsem jej přišla vyzvednout a paní učitelka trochu nazlobeně pravila, že kdyby kluk dobře mluvil, mohl by dělat klidně „ředitele školky“. Trochu jsem byla překvapena a čekala, co bude dál. Ráno údajně zajde za kuchařkami a domlouvá se s nimi, co bude na svačinu a k obědu.

On ten šibal třeba řekl: „Takovou dobrou pomazánku naše mamka neumí“ nebo „lepší rajskou omáčku jsem nejedl“ a podobné řeči. Které kuchařce by to neudělalo dobře, že? A tak se jej dokonce někdy z legrace ptaly, co chce druhý den na oběd.

Tím to ovšem neskončilo. Paní učitelka mi sdělila, že si bude muset kvůli němu dělat jinak přípravu. Zatvářila jsem se udiveně. Pravila, že ráno měla na stole vyskládané listy a plody připravené na ukázku. Ale když děti přišly do školky, syn všem říkal, co je kaštan, jeřabina, ptačí zob a šípek a jak vypadá list javoru, kaštanu a dubu. Paní učitelka jim pak dávala hádanky, ale děti už to poznaly.

Syn v mluvení dělal rychlé pokroky a vcelku s ním nebyly problémy. Taky jsme byli pohodová domácnost, tak ve školce nebylo co řešit. I když děti rády vykládaly o tom, co se děje doma. Jednou jsme si s paní učitelkou povídaly a ta mi říkala: „Víte, maminko, my se tady dozvíme spoustu věcí.“ A pak mi vyprávěla, jak onehdy řekla holčičce, která se chlubila, co maminka uvařila, že to měl tatínek jistě radost, a dozvěděla se, že tatínek křičel, že se to nedá žrát, a hodil to na zem…

„A to my se těch dětí, maminko, ani na ty věci neptáme,“ řekla mi paní učitelka. V duchu jsem si pomyslela, co všechno se asi učitelky dozví, když se dětí „na ty věci“ opravdu ptají.

Doma jsme pokračovali v logopedických cvičeních, ještě stále měl problémy s písmenem R. Protože jsme to cvičili už dlouho, slova trubka, truhla a podobná byla už omletá a syna to nebavilo. Abych mu to zpestřila, domluvili jsme se, že doma mezi sebou budeme cvičit „smradlavá slova“, jak jsme jim říkali. A tak se ozývalo z pokojíčku, že prd smrdí a někdo vystrčil pr… . Kluka to samozřejmě bavilo, vymýšlel kombinace slov, což bylo vlastně dobře, hodně jsme se nasmáli, ale hlavní bylo, že trénoval R. Manžel jen spínal ruce nad mými pedagogickými přístupy. Dohoda ovšem byla, že tahle slova nebudou používána veřejně. Pokud ano, bude s nimi utrum a budu je trestat.

Jednou jsme byli na chalupě a synátor náhle křičí na celou vesnici: „Mamko, ŠRajbRův kocouR se ti pRávě vyčůRal a vysR… do mRkví !“ A protože si uvědomil, jak správně to vyslovil, tak po zahradě poskakoval, mával rukama a vykřikoval: „VysR…, vysR… vysR…“ Tedy tak bezchybné R jsem od něj slyšela poprvé. Ale byl porušen zákaz, proto jsme s logopedickými hrátkami skončili a „smradlavá“ slova byla opět tabu. Koneckonců R už od té doby stejně říkal bez chyby.