Šla bys se mnou na kafe ? aneb každé zlo…

Vyprávění mého mladého souseda. Jsme parta, která se nepravidelně schází. Důležité je, že je v ní dívka, se kterou bych se chtěl blíž poznat. Je pěkná, vtipná, veselá, chytrá… zkrátka ta nej.

Na jednom výšlapu jsme vedle sebe seděli na kládě, já jsem se osmělil a zeptal se: „Šla bys se mnou na kafe?“

A ona mi položila otázku, kterou dokáže položit jen ženská: „Proč?“

„Líbí se mi tvůj zadek,“ vypadlo ze mně. Dovedete to pochopit? Já, který jsem na ni v duchu pěl ódy, jsem pod vlivem toho, že jsem ji před chvíli viděl v předklonu cosi hledat v báglu, řekl takovou nehoráznost. Na druhou stranu to byla pravda, opravdu se mi líbil.

Ona se zasmála a řekla: „Zajímavý důvod, ještě to zvážím.“ A šla si sednout jinam.

Když napadl sníh, někdo navrhl, abychom vyrazili na běžky. Nejsem prakticky vůbec lyžař, ale na běžkách jsem párkrát stál. A hlavně - měla tam být i ONA, tak jsem souhlasil. Výbavu jsem si půjčil od bráchy, zkušeného lyžaře. Ten mi lyže připravil a zavezl mě i k autobusu.

Trasa byla vymyšlena skvěle. Busem na nějaký vršek, asi kilometr stoupání, a pak už jen mírným svahem serpentinami dolů do údolí. Naprostá pohoda i pro mě. Den byl jak vymalovaný.

Stoupání jsem zvládl. Můj styl sjezdu byl na střídačku jedna lyže, druhá lyže, obě lyže, ale nikdo to neřešil, hlavně že jsem se pohyboval vpřed. Po chvíli pohodového sjíždění zareagovala má střeva na předchozí nápor břišních svalů při stoupání a žádala své.

Řekl jsem jen: „Jeďte, já si odskočím a dojedu vás. Kdyby to dlouho trvalo, tak počkejte.“ Zasmáli jsme se. Já jsem vyjel ze stopy, zajel do nízké smrčiny a otočil se, abych viděl na cestu, kdyby někdo jel.

Vše jsem zvládl, lehce popojel dozadu, abych do svého výtvoru nenajel, až se budu vracet na trasu. Bohužel jsem se předtím nepodíval, že stojím na mírném kopečku svažujícím se od běžkařské dráhy směrem dozadu. Sehnul jsem se pro kalhoty a vtom jsem zjistil, že couvám. Rychle jsem sáhl po hůlkách, ale co s nimi? Nezadržitelně jsem vyjížděl pozadu ze smrčiny na holou stráň. Zpanikařil jsem, netušil jsem co mám udělat. V lehkém předklonu, kalhoty u kotníků, lyže neovladatelné, a v každé ruce hůlku.

Asi jste to slyšeli mnohokrát - já taky - a mnohokrát jsem se při té představě smál. A teď jsem byl v té situaci já, nezkušený, vyplašený, zahanbený, naštvaný. A to jsem naštěstí neviděl, že pode mnou obloukem vede trasa, po které se blížili mí kamarádi, kteří začali tleskat a smát se. Teprve v tomto okamžiku mne napadlo sebou seknout do sněhu. Naštěstí dříve, než stačili vytáhnout telefony. Když začali fotit, byl jsem již většinou kritických partií ukryt. Jenže jsem stejně nevěděl co dál. Postavit jsem se nemohl. Odepnout si lyže mě jaksi nenapadlo. Natáhnout si vleže kalhoty plné sněhu?

Ležel jsem v závěji - zdeptaný, potupený, neschopný jakékoli reakce. Chtěl jsem se vypařit. Proklínal jsem lyže, sníh a celý svět.

Ve chvíli nejtěžší poznáš přítele. Přispěchal kamarád, který pochopil a situaci se mnou krok za krokem zdárně vyřešil. Samozřejmě, že o nejrůznější „rady“ostatních nebyla nouze.

Do údolí a k autobusu jsem to zahanbený, s rozklepanýma nohama, mokrým zadkem a rozvrácenou duší nakonec dal. Celou cestu bylo o čem žertovat, což jsem s křečovitým úsměvem zvládal.

Když jsme nastoupili do autobusu, přisedla si ke mně vysněná dívka. Čekal jsem další nápor posměšků.

Ale ona pravila s úsměvem: „Rozhodla jsem se. Na to kafe s tebou půjdu. Zjistila jsem totiž, že se mi taky líbí tvůj zadek,“ a začala se vesele smát.

Byl jsem překvapen a neschopný slova.

„Seš pro?“, zeptala se a znovu se na mě usmála.

„No to by bylo skvělé,“ vyhrkl jsem.

Svět byl najedou zase prima. Celou cestu jsme si povídali, smáli se a nakonec se domluvili kdy a kde se sejdeme.

Jak se zdá, ono fakt „každé zlo, může být pro nějaké dobro“…