Sháním háky

Život naší rodiny je dlouhodobě spjat s Brnem. Bydleli jsme dvacet let ve středu města, ale když moje maminka onemocněla, přestěhovali jsme se na periferii, do domku s malou zahrádkou.

My, rozmazlení lidé z činžáku s ústředním topením, jsme najednou museli topit v kamnech a starat se o zahrádku, které jsme vůbec nerozuměli a neměli k ní vztah. Ale všechno se časem poddalo, a nám se na „venkově“ začalo líbit.

Jednou, v dobrém rozmaru, tatínek v práci prohlásil: „Tak teď jsem správnej venkovan, a pořídím si kočku, psa a časem možná králíky a slepice.“

Byla z toho ohromná legrace a všichni se předháněli v komentářích a představách, jak Laďa pracuje na svém malém hospodářství.

Jenže ne každý to pochopil jako legraci a tak se jednou v podvečer objevil tatínkův kamarád Franta. Byl to, stejně jako my, rodilý Brňák, ale na rozdíl od nás, brněnská hantýrka neboli „hantec“, byl běžnou součástí jeho mluvy. Přišel, jako řada jiných před ním, na kus řeči a omrknout naše nové bydlení. Prošli jsme zahrádku, pochlubili se tím co nám tam roste, co plánujeme vysadit, změnit, a o dobré rady nebyla nouze.

Když jsme pili kávu, ozvaly se najednou nějaké zvuky, a Frantova kabela se převrátila na bok. To už jsme všichni zbystřili a tatínek na kamaráda uhodil, o co jde. No nebylo cesty zpět a tak kabelu otevřel a z ní vykouklo černé kotě.

Omluvně prohlásil: „ No když jsi onehdy v kanclu říkal, že už seš lonťák, a že si pořídíš čokla a kočku, tak jsem si na tebe vzpomněl. Soused má tři koťata, tak jsem ti jedno přinesl.“

Byli jsme všichni v rozpacích. Kotě bylo roztomilé, ale my jsme vůbec nevěděli, jak se o takové zvířátko starat, čim ho krmit a tak bylo jasné, že si ho Franta bude muset zase odnést.

Do této trapné situace zazvonil „spásný telefon“, takže rozhodnutí se oddálilo.

Volala babička, tátova mamka a o něčem se spolu domlouvali. Pak tatínek rezolutně prohlásil: „ Podívej máti, teď tady mám návštěvu. Zatím ty háky nemám. Až je seženu, tak přijedu a dáme to do pořádku.“

Ukončil hovor, omluvil se a chtěl začít řešit kotě.

V tom ale Franta nečekaně prohlásil:

„ Laďo, slyšel jsem, že nemáš „háky“ na něco pro matku. Nevím kolik potřebuješ, ale mám pár „kaček“ stranou na novou televizi, tak ti je půjčím. Já to s tou starou „kisnou“ ještě vydržím.“

Můj tatínek byl najednou trochu naměkko, tohle ho zaskočilo. Franta se ukázal jako skutečný kamarád. Táta ho ujistil, že si moc váží jeho nabídky, ale že peníze nepotřebuje.

„Jak to, vždyť jsi říkal, že nemáš háky,“ podivil se Franta.

Tatínek mu vysvětlil, že neshání „háky“, jako peníze, ale háky na rýny a ty momentálně v železářství neměli. Ale jeho bezprostřední a kamarádskou nabídku na finanční pomoc moc ocenil.

No a kotě? Za chvíli vylezlo a bylo u nás jako doma, a potom už skutečně doma. Byl to kocour, se kterým jsme si užili spoustu radosti i starostí, jak už to s kočkami bývá. Měli jsme ho víc než deset let. Pak jednou vyrazil někam do světa a zapomněl se vrátit.

A pro ty, co neznají hantec: „kancl“ je kancelář, „lonťák“ je venkovan,“ čokl“ je pes, „kisna“ je televize a „kačky“ a „háky“ jsou peníze.

Já vím, že jste rozuměli, to já jen tak ze „psiny“, tedy legrace.