Rande s hypochondrem

Moje rozvedená kamarádka, zdravotní sestřička, mi vyprávěla, že má takovou teorii. „Když se potkáš s novým chlapem, musí tě zaujmout něčím novým. Něčím tě oslovit.“

Nikdo pořádně nevíme, čím na nás ten druhý působí. V krásných románech se píše: „Muž obdivoval její štíhlé kotníky, útlá zápěstí, ztepilou chůzi nebo husté kadeře.“ Ale slyšela jsem kolegu ortopeda, jak říká: „Jak může nějaký chlap obdivovat ženská kolena, když je to takový neforemný kloub.“

Ten druhý nás prostě dokáže něčím zasáhnout – pohledem, úsměvem, vzhledem, vtipem, šarmem. Jeden je schopen rozdávat veselí, druhý působit seriózně, zkrátka, jak který.“

„Ale podle mě musí být chlap hlavně sympaťák,“ povídala kamarádka, „a jen já sama vím, co si pod tím představuji.“

A pak mi začala vyprávět.

Ten můj nový objev byl lehce prošedivělý sympaťák, se kterým se dobře povídalo a často jsme si telefonovali a mailovali. Hodně toho znal, byl sečtělý, vtipný. Bylo to prima do chvíle, než zjistil, že jsem zdravotní sestra. Pak se v naší komunikaci objevovaly stále častěji jeho zdravotní problémy, týkající se hlavně krevního tlaku. Věděla jsem, jak často se měří, jaký má tlak ráno a večer, v pondělí i v úterý, jaký je rozdíl mezi digitálním měřákem a jeho super hodinkami, které měří tlak, pulz, teplotu a snad i vlhkost vzduchu a směr větru.

Říkala jsem si, že to jistě časem přejde nebo že to nebude předmětem našeho hovoru tak často.

Pak jsme se jednou sešli. Bylo to vlastně naše první „rande“ od seznámení. Bylo krásné odpoledne, šli jsme parkem a můj partner se náhle zastavil, pohlédl na hodinky, které ukazovaly jeho aktuální tlak a pulz. Čekala jsem nějakou vtipnou poznámku, třeba: „Vidíš, jak mě těší a vzrušuje, že jsme spolu, mám vyšší tlak i tep.“

Ale kdepak. Zaznělo:

„Měli bychom zpomalit, mám….“

A tak jsme si na chvíli sedli na lavičku. Jenže jak seděl vedle mne, přiznám se, že jsem ho prostě vnímala jako chlapa. Dotkla jsem se jeho ruky. Jenže on rychle ucukl, pohlédl na hodinky a pravil:

„Prosím tě, ne!“

Dostala jsem chuť ho provokovat, a tak povídám:

„Víš, až bude někdy příležitost a čas, byla bych ráda, kdybys mi ukázal…“

V tu chvíli se na mne podíval tak trochu s hrůzou ve tváři. Nevím, co si představoval, že bych chtěla vidět, ale já jsem se v duchu smála, když jsem si přehrávala, jak by asi vypadala naše intimní chvilka. Kdy a jak by se měřil a vůbec…

Než jsem se začala nahlas smát, najednou jsem ztuhla.

Uvědomila jsem si, že výraz hrůzy v jeho tváři vůbec nemusel souviset se strachem z hypertenze při sexuálních hrátkách. Možná souvisel s představou intimity se mnou. Vždyť on mne vlastně možná vůbec nevnímal jako ženu, ale spíše jen jako sestřičku, která o něj pečuje. V tu chvíli jsem na měření tlaku a pulzu byla zralá já.

A tak jsem rychle dokončila tu načatou větu:

„Víš, až bude někdy čas a příležitost, byla bych ráda, kdybys mi ukázal… všechny funkce těch tvých skvělých hodinek…“

„Ale teď se moc omluvám, zapomněla jsem, že mám ještě jednu důležitou povinnost a musím odejít. Ozvu se,“ a odešla jsem. Natrvalo.