Pecivál z lázní

Tak nám slavnostně začala Lázeňská sezóna. S hudbou, kostýmy a žehnáním pramenům. Byli jste někdy v Lázních? Je to jako Letní tábor pro dospělé.

Jste pryč z domova, nikdo vás nekontroluje, jen lékaři a sestřičky. Občas. Samozřejmě musíte chodit na léčebné procedury, proto jste tady.

Ale jinak vlastně nemusíte nic. Mluvíte, s kým chcete, jdete, kam chcete, hrajete si, na koho chcete. I to je součást léčby, jen se nesmíte předávkovat.

Mne v lázních baví pozorovat to lidské „panoptikum“.

Znáte jistě pojem švihák lázeňský. Snaha o nezávazný flirt je pro něj typická. Ale i ženy jsou takové. Zkrátka, lázně mohou skýtat spoustu zábavy. Poznáváte zajímavé lidi. Navazují se nová přátelství, vznikají nové vztahy. Většina z nich s ukončením léčebného pobytu končí a zůstanou vzpomínky, které časem, dříve či později, vyblednou. Já mám jednu, která úplně nevybledla.

Společnost u stolu v lázeňské jídelně je různorodá. Jednou jsem seděla s Karlou. Byla to statná padesátnice, pěkná, veselá, bylo jí všude plno. Hned všechno a všechny organizovala. Občas jsem se k ní přidala na procházku. Jednou měla nápad, abychom šly do lesní kavárny. To se mi líbilo, bylo ještě pěkně, i když byl podzim, a tak jsme vyrazily.

V kavárně bylo plno, ale právě odcházela skupinka od stolečku za věšákem, kam jsme hned zasedly. Daly jsme si kávičku a zákusek a probíraly život.

Netrvalo dlouho a k našemu stolu se „přihrnul“ muž, který svým projevem Karle jakoby z oka vypadl. Hlučný, velký, veselý, hned požádal, zda se může posadit a představil se: „Já jsem Karel.“

Karel a Karla, co lepšího si můžete přát. Hned bylo veselo. Dal si také kávu, k tomu Becherovku, pak další, a spustil. Dozvěděly jsme se, že je strojvedoucí, kudy všude jezdí, jaká místa u nás a na Slovensku navštívil. K tomu přidával různé zábavné historky. Zkrátka ke slovu nás moc nepustil, jen Karla se občas prosadila.

Konstatoval pyšně: „Jsem velký cestovatel.“ A to se nedalo popřít.

Náhle se otevřely dveře a do kavárny vstoupil nápadný, nejde to jinak říci než, „mužík“. Menšího vzrůstu, bez vlasů, s „živýma“ očima. Věšel si bundu, když se věšák nebezpečně naklonil a bylo jasné, že jej zavalí. Oči poloviny kavárny se upíraly na něj, v očekávání pohromy nebo legrace.

Ale to by tu nesměl být Karel. Hned vyskočil, jako hrdina věšák zachytil, a milého „mužíka“ zachránil. Ihned jej také pozval k našemu stolu, což nešlo odmítnout. Nastalo představování a pán se představil jako Otakar. Karel, který v sobě měl už několik Becherovek, začal předvádět své znalosti:

„ Motýly mám rád, znám jich spoustu, bělásky, hnědásky, modrásky, babočky a paví oka. Ale otakárky fenyklové miluju ze všeho nejvíc. A taky motýla Emanuela z Večerníčku. „

Pak přešla řeč na jména. Karla nechtěla zůstat pozadu, a tak se vytasila s tím, že nejhorší je, když rodiče dávají dětem cizí jména a zapomenou, že je období, kdy si je říkají pozpátku. Například severské Lars. Karel se toho hned chytil a to jméno s chutí pozpátku opakoval, jako malej kluk.

Karla pak povídala: „Jedna spolupracovnice dala synovi jméno Kryštof, takže mu ve škole neřekl nikdo jinak něž Kolumbus. Kluk s tím měl pořád problémy.“

„No jo, Kolumbus to byl velký cestovatel,“ chopil se slova hned Karel, znovu „naskočil do svého rychlíku“, a vyprávěl o svých cestách po republice.

Pak se zeptal Otakara, zda taky procestoval Česko tak, jako on, a ten přiznal, že Česko jako on opravdu neprocestoval.

Karel se začal smát a pravil:

„Vidíte ho, Pecivála, paty z domu nevytáhne a je rád, že se dostane aspoň do těch lázní. Jinak trčí v nějakém Zapadákově.“

Znovu se smál a popichoval o lidech, kteří dojdou s bídou za humna nebo do sousední vsi, a jinak sedí doma u televize, anebo v hospodě.

Už z něho mluvila hladinka Becherovky, trochu víc za hranou, až urážlivě, ale Otakar na to nijak nereagoval. Bylo mi to nepříjemné, a tak jsem navrhla odchod. Karla s Karlem hned souhlasili a rozesmátí vyrazili napřed.

Otakar mi pomohl do bundy a pomalu jsme kráčeli lesíkem k lázeňskému komplexu. Byla to pěkná procházka. Povídali jsme si o všem možném, o hudbě, také o knihách a obrazech. Miloval, stejně jako já, impresionisty. Některé obrazy viděl osobně. Byl velmi vzdělaný a hodně toho znal a viděl. Byl vtipný. Jeho smysl pro humor se mi líbil a hodně jsme se smáli. Stále jsme měli o čem mluvit, bylo nám spolu dobře. Ani se nám nechtělo rozloučit, a tak jsme dvakrát obešli Kolonádu. Nakonec mi pověděl, že je profesor, že přednášel na řadě univerzit po celé Evropě a také v Tokiu a v Americe.

Doprovodil mne k „mému“ Lázeňskému domu a já jsem se zeptala:

„Proč jste se neohradil proti tomu Peciválovi, když jste viděl „půl světa“? To jim musím hned zítra říct.“

A on mi na to odpověděl: „Paní Magdo, to je zcela zbytečné. Na těch lidech mi vůbec nezáleží. Chtěl jsem, aby vy jste věděla kdo jsem. Je mi s vámi totiž moc hezky. Kdybych tady zítra nekončil, chtěl bych se s vámi znovu vidět. Ale za týden odjíždím na delší čas do Ameriky. Takže děkuji za krásné odpoledne. Budu vzpomínat.“

Políbil mi ruku a tak, jak nečekaně do mého života vstoupil, tak z něho odešel.

Zůstala mi po něm jen tato vzpomínka.