Neviděla jste kozu?

Když syn odjížděl autem řekl mi: „Nezavírej, hned se vrátím, jedu jenom na otočku.“ Brána tedy zůstala otevřená, a tak k nám mohl kdokoliv, kdykoliv vejít. Což se, jak už to bývá, když to nečekáte, stalo.

Pracovala jsem na zahrádce, kterou máme před domem. Vedle mne se objevil chlapík středních let, v ošoupaných maskáčích, zarostlý, vypadající poněkud zanedbaně.

Trochu zadýchaně mi položil otázku: „Neviděla jste kozu? Hnědou? „

Docela jsem se vylekala. Byl opilý? Nebo byl, jak se dnes moderně říká, „ zhulený“ nějakou drogou?

„Kozu?“, zeptala jsem se nervozně a ustoupila blíže k domu.

Chlapík si uvědomil, že mne polekal a tak začal vysvětlovat.
„Víte, my tady na stráni paseme ovce a kozy a ta mlsná, hnědá potvora je taková šikovná, že se nějak dostala z ohrady ven. Asi ji budeme muset odvézt. Jestli ji najdeme. Není u vás?“

Přestala jsem se trochu bát, kromě vzhledu, působil a mluvil chlapík slušně a střízlivě a tak jsem řekla:

„Půjdu se podívat dál do zahrady, třeba kolem mne prošla a nevšimla jsem si jí.“

Vzadu v zahradě nebyla. Začala jsem přemýšlet, kde by ve vsi mohla být.

Chlapíkovi povídám: „Tady na Hlavní mají všichni obvykle bránu zavřenou, kromě automechanika, tam můžeme zajít, ale ten je pořád venku před dílnou, ten by si jí všiml. No pojďme!“

Jaksi jsem se do hledání kozy automaticky zapojila.

Zkrátím to. Z Hlavní jsme odbočili na silnici k rybníku a po chvíli jsme uviděli, jak si tam ta hnědá koza pochutnává na větvičkách hrušky, která rostla u cesty.

„Sláva, máme ji!“ zvolala jsem vítězně. Chlapík se jen ušklíbnul, protože věděl své.

„Paní, prosím vás,“ řekl „počkejte tady, já jí nadejdu z druhé strany. Kdyby utíkala, snažte se jí hnát proti mně.“

Pokračoval dál po cestě, takže koza byla nyní mezi námi. Vytáhl z kapsy provaz a pomalu se k ní blížil.

Koza byla ovšem nejen mlsná, ale taky mazaná. Mne vyhodnotila jako menší zlo, vyrazila proti mně a elegantně mne oběhla. I když jsem roztáhla ruce a snažila se ji hnát proti chlapíkovi. Přeběhla příkop a mírným klusem se přesunula prolukou mezi domy na pole, kde se začala živil něčím, co tam rostlo.

Přešli jsme na pole a zkusili znovu koze nadběhnout ze dvou stran. Hráli jsme „kličkovanou“, koza vyhrávala a zjevně se bavila. Podobný manévr jsme opakovali několikrát, v různých variantách. Zcela bez úspěchu. Chtělo by to kovboje s lasem nebo rojnici. Chlapík povolal posily. Posila odvětila: „Fajn, že ji máš. Já teď nemůžu. Přijedu za chvíli a pak mě budeš navigovat.“

Ještě chvíli jsme za kozou běhali a nakonec jsme ji zahnali do křoví na kraji pole a společnými silami ji přivázali provaz kolem krku.

Oba zadýchaní a poškrabaní jsme se vraceli ke mně domů, kozu pevně uvázanou na provaze. Šla poslušně jako „beránek“. Zdálo se, že konečně uznala autoritu. Posily byly odvolány.

V zahradě jsme kozu pevně uvázali, umyli se, oběma jsem nám „ošetřila škrábance“ a otevřela pivo. Chlapík mi vyprávěl, co vlastně u nás dělají.

Byl z Pozemkového spolku, kde se parta dobrovolníků snaží, ve volném čase, vrátit krajině její původní, přirozený ráz. Měli pronajatou louku a pozemek za vesnicí.

Dříve to bývalo pěkné místo. Chodívalo se tam s dětmi a na procházky. Travnatá louka se spoustou kytek. Teď to bylo zarostlé nějakým křovím. Když ještě lidi pěstovali králíky, tak tam chodili na trávu. Teď už nikdo na trávu nechodí. Nad cestou je malá stráň se skalkou a starou třešní, která na jaře krásně kvete. Dole bývala tůňka, ale zarostla a skoro zmizela. Celé to teď bylo takové zanedbané. Už jsem tam dlouho nebyla.

Vím, že tam loni na podzim a letos na jaře byla nějaká partička lidí s pilami a sekačkami, ale moc jsem si toho nevšímala. Tyhle zvuky tu byly na denním pořádku.

Když jsme dopili, chlapík mi poděkoval, odvázal kozu a já jsem ho poprosila, jestli bych se mohla jít podívat na ovečky.

Šla jsem. A to místo jsem skoro nepoznala.

Na stráni se pásly ovce, jedné zvonil na krku zvonek. Křoví bylo vyřezané, louka byla posečená, tůňka vyčištěná a upravená. Na skalce kvetla mateřídouška, hvozdíky, zvonečky a ještě něco žlutého, co si pamatuji z mládí. A světe div se, létali tady motýli.

Chvála té partě nadšenců.