Nečekaná překvapení léta

Léto je skvělé. Je teplo, dá se jít k vodě, sladké nebo slané. Můžete trávit čas v lese, na horách, na řece, zkrátka, jak je libo. Jsou dovolené. Dozrává ovoce, rostou houby, čas hojnosti.

Léto je prostě období, které nemá chybu. Ale také vám může připravit krušné chvíle.

Patřím mezi těch několik procent lidí, kteří mají nadměrný strach z hadů. Můžete mě stokrát ubezpečit, že jde o slepýše, ale já stejně budu ve střehu a uklidním se, až zmizí. Sice si dobře uvědomuji, že takový nadměrný strach je zcela iracionální a většinou nijak neodpovídá nebezpečnosti dané situace, nedokážu ho však nijak rozumově ovládnout. Vím, že had, pokud jej nějak nenapadnete, je plachý, většinou se lekne a uteče. Ale ví had, že se bojím já víc než on? Když uvidím hada, ztuhnu hrůzou, nejsem schopna se pohnout z místa, srdce mi buší jak o závod.

Teoreticky vím, že zcela bezpečně poznáme užovku podle kulaté zorničky, kdežto zmije má zorničku čárkovitou, svislou. No ale poznejte to ve chvíli hrůzy, když vám had kouká do očí a vy nevíte, co chystá.

Takové setkání jsem zažila cestou do Tater. Zastavili jsme „na svačinku“ a já jsem vyběhla na krásnou prosluněnou stráň. V okamžiku, kdy jsem se chystala usednout na vyhřátý kámen, jsem ji uviděla!

Kousek ode mě ležela na kameni stočená zmije a vyhřívala se. Přiznám se, že ve mně vyvolala klasický šílený strach. V ten okamžik jsem zkameněla a snad ani nedýchala. Jaká hrůza mě však popadla, když jsem na dalším kameni uviděla další zmiji – to si nikdo nedovede představit, kromě toho, kdo má tutéž fobii. Bylo jich tam několik, já už jsem je vlastně viděla všude. Jenže co teď!

V ten okamžik by mě nikdo nedonutil se pohnout, natož se vrátit dolů. Volala jsem na přítele, co mám dělat. No, copak on věděl co? Tak jsem tam bezmocně stála, bůhví jak dlouho, než mě panika pomalu přešla. Pak jsem krůček po krůčku šlapala na kameny, kde jsem žádného hada neviděla, ale popravdě – jak jsem se doopravdy dostala dolů, si nepamatuji.
Od té doby, než podnikám výlet na prosluněnou stráň, dupu a tluču klackem, abych případnou hadí havěť zahnala.

Na tu dovolenou mám ještě jednu „veselou“ vzpomínku.
Šli jsme kolem salaše, kde nabízeli výrobky z ovčího mléka. Mám moc ráda parenicu a sýrové „culánky“, jak tomu říkám. Brynzu a různé sýry jsme si nakoupili. Nabízeli také žinčicu. Nápoj, který mi moc chutná.

Protože bylo teplo, rozhodli jsme se, že si každý jeden hrnek žinčice na osvěžení dáme. Byla skutečně výborná, jen já jsem při pití konstatovala, že jsem nevěděla, že se do ní dává i kopr. Přítel se tomu také divil. Ale já jsem říkala, že jsem na dně hrnku viděla vlákna kopru. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po dopití našla na dně místo kopru velkého pavouka sekáče. Od té doby jsem žinčicu nepila.

Jo, léto je léto, se vším, co k němu patří – i s řadou překvapení. Někdy zkrátka i nemilých. Všichni jste to jistě zažili!