Naše úsměvná StarDance

Plesová sezona pomalu končí. Ta letošní se nesla v duchu proběhlé televizní šou StarDance. S manželem oba rádi tančíme a tak, je-li příležitost, zajdeme na ples. Na jeden vysokoškolský máme úsměvnou vzpomínku.

Oblíbili jsme si tango, waltz, ale také jive. Snažili jsme jej tančit tak, jak se podle poroty StarDance patří. Já jsem se točila jak „vrtulka“ a vrtěla boky jako tanečnice samby z Ria, oba s „vystretými“, tedy vypnutými koleny. Manželovy kroky vpřed, vzad i do stran byly bezchybné a při tanci pracoval nejen tělem, ale jak doporučovali, také rukama. A protože jsme nebyli ve StarDance, bylo nám jedno, jak u tance vypadáme, hlavně, že jsme se bavili.

Myslím, že se bavili i muzikanti. Sledovat na parketu křepčící postarší dámy a pány, vysokoškolské učitele, i jejich studenty, musel být občas pohled k nezaplacení. Zejména, když se, stejně jako my, pouštěli do různých kreací a předváděli neskutečné figury.

Při jednom vzorovém kroku vzad se manželovi přihodilo, že paní, tančící vedle, učinila pravděpodobně totéž a při jejím úkroku vklouzl štíhlý podpatek její lodičky z vnitřní strany do manželovy boty. Při dalším pohybu se ovšem stalo nevyhnutelné, neboť podpatek byl manželovou nohou stržen, bohužel i s dotyčnou dámou.

Co pak následovalo je těžké popsat.

Nejprve jsem si myslela, že manžel vymyslel další figuru, když se naklonil na bok a trochu nezvykle mávl rukama. Vzápětí jsem strnula. Neznámá žena a můj muž, ona ve slavnostní dlouhé róbě, manžel ve tmavém obleku, se svorně váleli na zemi, k pobavení, ale i obavám nás okolostojících. Orchestr hrál samozřejmě dál, protože sál byl velký a mnoho lidí si kolize vůbec nevšimlo.

Pomohla jsem manželovi vstát, trochu s problémy, protože boty obou zůstaly zaklesnuté a chvíli trvalo, než jsme to vlastně odhalili. Partner postižené se do pomoci zapojil a tak jsme svorně pomohli i jí, což ovšem její elegantní, vypasovaný, dlouhý úbor moc neusnadňoval. Šaty dotyčné nakonec žádnou velkou újmu neutrpěly a také podpatek se kupodivu neulomil. Můj muž se oprášil a dámě se omluvil, i když se na nehodě podíleli stejnou měrou. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

Slavnostní róba milé paní sice neutrpěla, ale její sebevědomí zřejmě ano. Se slzami v očích zavelela nekompromisně: „Jdeme!“ Její partner se usmál, rozloučil se a svorně opustili taneční parket.

Vlastně se dotyčné dámě nedivím. „Válet se“ před svými studenty a kolegy s cizím mužem na parketu hned zvečera, a tvářit se, že se nic nestalo, každý člověk asi jen tak psychicky nezvládne. Partner postižené dámy se nijak nebránil a můj muž naznal, že se nejspíš těšil, až svlékne večerní oblek.

Já s mou povahou bych se tomu všemu asi zasmála a dávala tu historku k dobru. Což vlastně, se svolením manžela, právě činím.