Na velkou ? V Paříži na Pigalle?

Problémy s veřejnými toaletami jsou ve všech větších městech. Mnohý z nás to zažil doma nebo jako turista. Můj syn ve Francii. Procestoval s cimbálovou muzikou kus Evropy. Byla jsem s nimi v Paříži.

Byla to Paříž konce 90. let, ještě hodně podobná těm z románů, klidná, bez záplavy migrantů. Věděli jsme, co je v Paříži „nutné“ vidět: Eiffelovku, Louvre, katedrálu Notre-Dame – však to znáte… Co mě fascinovalo, byl neuvěřitelný muzejní komplex Centre Georges Pompidou, kde tehdy hodiny vteřinu po vteřině odpočítávaly čas do konce tisíciletí. V té době mě ještě rychlost času neděsila.

Jedno dopoledne jsme si se synem odpustili akci: „Ještě bychom mohli stihnout Pantheon,“ a šli jsme „nasávat“ atmosféru města, což mám velmi ráda. Procházeli jsme starou ulicí, kde v kavárnách seděli venku – na zahrádkách – lidé, kteří možná snídali, četli si noviny, jen tak si povídali, a hlavně zde vládl klid. Vonělo pečivo. Nikdo nikam nespěchal. Uklidňující, pro Čecha skoro neuvěřitelné.

Na konci ulice bylo malé náměstí, kde byl ptačí trh. Prodávali tam proutěné klece a v klíckách byli malí pestrobarevní ptáčci, možná kanáři, stehlíci, čížci, andulky – už nevím. Co ale tomuto místu dodávalo atmosféru, byl harmonikář. Starý pán, který seděl v proutěné židli pod starým stromem a hrál. Opravdu – jako ze „staré Paříže“. Tohle jsou místa, která má člověk v cizích městech vidět, nejen „památky“.

Měli jsme ovšem také velmi „napínavý“ zážitek, související s toaletou. Večer jsme se šli celá skupina projít po Pigalle, kde „sídlí“ slavný Moulin Rouge. Ulice byly krásně osvětlené, s blikajícími reklamami nad bary a různými „zábavními“ podniky, hlavně pro pány, kde „vrátní“ lákali ke vstupu a vystavené fotografie byly jednoznačné.

Náhle můj třináctiletý syn prohlásil: „Já musím strašně kadit.“ Zněl velmi naléhavě. Hledali jsme poblíž nějaký „klasický“ hotel nebo restauraci, „kam by se dalo“, ale všude jen a jen totéž. Kluk ovšem žadonil stále intenzivněji a nakonec mě zatáhl do nejbližších osvětlených dveří.

Uvnitř byl recepční pult a já jsem vyhrkla anglicky: „He needs toilet, please.“ Syn už trochu „skučel“, muž za recepčním pultem pochopil a ukázal na dveře v rohu chodbičky, kde syn vzápětí zmizel.

Já jsem se opřela o pult a prohlížela si výzdobu s polonahými „kráskami“, muž za pultem si prohlížel mě. Byl to vysoký černoch, trochu z něj šel strach. Bylo trapné ticho. Já neumím ani slovo francouzsky, a co říci za těchto okolností, když anglicky moc neumíte a jste k tomu z dané situace nervózní? Napadají vás věty z učebnice konverzace typu: „Těší mě, že vás poznávám“, „Dnes je krásné počasí“ nebo „Jaké je vaše telefonní číslo“, které se v této chvíli opravdu nehodily.Trapné ticho se protahovalo.

Záhy se naštěstí ozvaly jednoznačné zvuky věštící ukončení synovy „mise“ a my jsme za anglického a českého děkování vypadli stejně rychle, jako jsme vstoupili. Ani mne vlastně nenapadlo nechat na pultu pár mincí. Byli jsme rádi, že jsme venku.

I to je má vzpomínka na Paříž a problémy s toaletami…