Manželův snubní prsten

Snubní prsten je něco, co k manželství neodmyslitelně patří. Je symbolem manželského slibu lásky a oddanosti, díky svému kruhovému tvaru bez začátku a bez konce. I když historicky sloužil spíše jako značka „vlastnictví“.

Můj manžel pracoval v laboratoři. Občas bylo potřeba něco přesunout, uvolnit místo pro nové přístroje. Samozřejmě, že na takové práce existuje všude „nádvorní četa“ – tři chlapi těsně před důchodem, kteří často s bídou uzvednou džbánek piva.

Byly to necelé tři měsíce po naší svatbě, když bylo potřeba jednu z laboratoří modernizovat, přestavět ji a připravit na nové zařízení. A tak byla objednána nádvorní četa a připojilo se pár dalších mužských, aby to vše zvládli, vyprázdnili police, vyhodili nepotřebné, vše znovu uložili a vybavení laboratoře přestěhovali.

Práce jim šla od ruky, o srandičky nebylo nouze a čerstvý ženáč nebyl ušetřen různých vtípků. Když bylo skoro vše hotovo, zjistil náhle můj muž, že nemá na prstě snubní prsten. Co teď? Jsi-li v nouzi, o posměch se nestarej.

Za halasného smíchu se všichni pustili do hledání, protože to by dostal Jirka pěkný „nářez“ od své ženy, kdyby se prstýnek nenašel. Dobře, že jsem se nikdy pořádně nedozvěděla, jak mě ti chlapi líčili a čím vším mého muže strašili, včetně rozvodu. Myslím, že Xantipa by proti mně byla anděl.

Všechno prolezli, všechno přestavěli a zase vrátili na místo, ale prsten se nenašel. Pánové ten průšvih zapili – hlavně můj manžel si dal raději dvakrát na kuráž.

Když přišel domů, byl v poměrně dobrém rozmaru. Někdo se hádá, někdo je agresivní, já filozofuji – zkrátka každý má „opičku“ jinou. Můj muž má opičku veselou, všechno mu připadá legrační a pokud jsem přítomna, tak hlavně já.

Když jsme se po jeho příchodu, přes jeho „srandičky“, konečně dopracovali k tomu, co jej kromě dokončení přípravy laboratoře přivedlo k alkoholovému opojení, prostě vyklopil to s tím snubním prstenem a čekal. A ono nic – jen jsem se usmívala.

Tohle jej samozřejmě překvapilo a nevěděl, na čem je. Pak jsem šla do ložnice, z nočního stolku vyndala krabičku od snubních prstýnků, otevřela ji – a manželův snubní prsten se v ní leskl novotou. V tu chvíli vystřízlivěl a vzpomněl si, že než šel do práce, prstýnek si sundal, aby jej při tom stěhování nepoškodil nebo neztratil.

Tohle byl ovšem veliký průšvih. Jak vysvětlíte chlapům, kteří kvůli vám přestěhovali dvakrát laboratoř, že jste takový sklerotik, že jste zapomněl, že jste „snubák“ nechal pro jistotu doma?

Probrali jsme to, a pak jsme se s mužem domluvili, že prstýnek prostě nebude nosit – taky vzhledem k typu jeho práce. Pracoval často s chemikáliemi a při tom ho stejně odkládal. Aspoň mu déle vydrží jako nový.

A tak skončil manželův snubní prsten navždy v krabičce – a popravdě, nikdy nám k životu nechyběl. On je ten manželský slib, se vším všudy, důležitý přece jen někde jinde, než jen jako symbol na prstě.

A to naše manželství je pohodové a trvá i bez něj už přes padesát let.