Krade se všude

Říká se, že každý Čech byl alespoň jednou okraden. Nesprávnou váhou, předraženým zbožím, při nákupu na internetu, různými šmejdy nebo přímo krádeží. Já jsem, bohužel, zažila vše. O tom posledním vám chci vyprávět.

Chystala jsem se na několikadenní cestu do zahraničí. Nevozím mnoho věcí, takže si beru menší kufřík a kabelku. Mám ráda připravený časový rozvrh, jak se módně říká itinerář, s přehledem navazujících spojů, abych věděla, kolik mám kde času. Letěli jsme z Prahy. Na Florenc jsem autobusem dorazila na čas a vydala se do metra. Čekalo tu dost lidí. Při nastupování byla trochu tlačenice, ale v pohodě jsem nastoupila a kufřík postavila u dveří, vedle sedadel.

Náhle jsem ucítila, jak mne někdo tlačí k držadlu a sedadlům, a moje kabelka se zepředu přesunuje bokem a dozadu. Než jsem se stačila uvolnit ze sevření, cítila jsem, že někdo s kabelkou něco dělá, asi ji otevírá a došlo mi, že mne okrádají. Aniž jsem přesně tušila co se děje, prudce jsem se otočila na muže za mnou a nahlas řekla:

„Pane, vraťte mi tu peněženku!“

Na kraji mého zorného pole jsem viděla ruku, která něco podala do dveří, které se, jak říkal hlasatel: „Zavírají.“

Člověk, který mne zjevně okradl, na moje :

„Pane vraťte mi tu peněženku,“ klidně odvětil:

„Paní, ta už je bůhvíkde.“

Měl pravdu, když ji podal ven ze dveří. Ohlédla jsem se po něm. Byl mnohem vyšší než já, měl dlouhý zelený plášť a „šklebil se“. Rozhlédla jsem se. Spolucestující se tvářili zcela netečně, nikdo možná ani nic neviděl. Moje kabelka byla otevřená a peněženka v ní nebyla. A já byla zlostí bez sebe. Byla jsem zcela bezmocná. Vše bylo otázkou několika okamžiků.

Co teď? Brečet? Ječet na chlapa, že mne okradl? Nic z toho nemělo cenu, peněženku stejně neměl a ještě by mne on mohl napadnout a osočit, že ho obviňuji z krádeže.

Pomyslela jsem na policii, ale co bych jim řekla. Pánové, v metru mne okradli, ale nevím kdo. Chlap v dlouhém zeleném kabátě? Směšné. Ani nevím, kde bych hledala nejbližší služebnu, všechno by dlouho trvalo. Za půl hodiny jsem měla být na letišti a zmeškat let jsem si nemohla dovolit. Tenhle nápad jsem pustila z hlavy.

No nic, aspoň pracovníkům metra řeknu, že tu mají partu zlodějů. Vystoupila jsem, a věřte mi nebo ne, cestou ven jsem žádného zaměstnance v uniformě nepotkala. Na to, hledat někoho v kancelářích jsem neměla čas. „Kdybych neměla lístek, to by tu byli hned,“ říkala jsem si nazlobeně.

Na autobusové zastávce už se má zrychlená srdeční akce vracela k normě, ale mé rozjitřené nervy si stále přehrávaly prožitou situaci. Začala jsem pomalu bilancovat škody. Nová peněženka, v ní fotky mých nejbližších, necelých pět set korun a kolem sta eur. Můj zvyk rozdělit si při cestování peníze a doklady na několik míst se vyplatil.

A pak jsem si vzpomněla, že tam byla i cedulka od mého táty. Dával mi na nich taková „moudra“. Na této stálo: „Ať se stane cokoli, nepanikař!“

Já jsem se tím dnes řídila doslova. Peněženka byla definitivně pryč, tak co bych panikou vyřešila. Díky tati.