Kouzelný stoleček

Tahle vzpomínka je trochu nostalgická. Je na dobu, kdy telefony byly ještě masivní přístroje s otáčecím číselníkem a sluchátko bylo takové, jaké používají Mach a Šebestová ve Večerníčku.

Když se zvedlo u starého telefonu sluchátko, ozval se oznamovací tón: „Tu túúú, tu túúú.“

Ale začnu od začátku.

Všiml jste si někdo, že i když se přestěhujete z menšího bytu do většího, stejně vám zase nějaké věci přebývají a jiné samozřejmě chybí? U nás to tak bylo. Ale můj tatínek byl zapálený kutil a rád pracovat se dřevem, a tak se postupně objevila nová polička, dokonce skříňka a stoleček.

Na stoleček byl tatínek obzvláště pyšný. Byl stvořen přímo do malé předsíně, do které ústilo šestero dveří. Mezi dvoje dveře jsme umístili zrcadlo. A protože v předsíni byla i přípojka telefonu, bylo nutno jej na něco umístit. Můj šikovný tatínek vyrobil pod zrcadlo nízký lichoběžníkový stolek se třemi kovovými nožkami, lehce šikmými pro větší stabilitu. Pod stolek byla zasunuta židlička, na stolečku byla dečka, notýsek, tužka, telefonní seznam a samozřejmě telefon. A také popelník, protože jsme všichni byli kuřáci. Aby to celé bylo v rovnováze, umístili jsme na užší stranu stolku květináč s tchýninými jazyky, které vydrží všechno. Na zemi byl koberec, tenkrát smyčkový kovral nebo jak se ten materiál jmenoval. Díky tomuto „kouzelnému stolečku“ byla z předsíně náhle pěkná útulná místnůstka, takový salonek.

V té době jsem ještě studovala. Můj přítel mne jednou ve zkouškovém období přemluvil ať vypnu a jdeme do kina a já jsem samozřejmě ráda souhlasila. Vyzvedl mne cestou z práce, věci si nechal u nás a šli jsme jen tak nalehko. Vraceli jsme se pozdě v noci, v domě bylo zhasnuto, rodiče tedy už asi spali, proto jsme rozsvítili jen malé světlo. Jak jsme se tak v předsíni motali, partner zakopl o nohu stolečku, ta se ulomila a celá ta nádhera se zřítila k zemi. Do toho se převrátil telefon a ozval se klidný, oznamovací tón: „Tu túúú, tu túúú, tu túúú...“

Přiznám se, že mne popadla zlost při představě, že to všechno budu teď, v noci uklízet. Hlavně tu hlínu z květináče, nasypanou do smyčkového koberce. Můj přítel, když uslyšel telefonní signál znějící z té spouště, dostal záchvat možná až trochu „hysterického“ smíchu. Prostě se smál a smál a nemohl přestat. To mou zlost ještě zvýšilo, a tak jsem na něj vyjela: „ Prosím tě, jdi už !“ Odešel, ale ještě cestou se smál.

Když jsem za ním zavřela dveře a rozsvítila světlo, stáli ve dveřích ložnice mí trochu vyjevení rodiče v pyžamu a všichni jsme shlíželi na to nadělení.

Kouzelný stoleček s ulomenou nohou na zemi s převrácenou židličkou, vysypaný květináč se zlomeným tchyniným jazykem a hlavně hlína, která byla všude. V ní ležel notýsek s tužkou, seznam, dečka, popelník a pohodlně si v ní hověl i telefon, stále neúnavně opakující své tu, túúú. Uvědomila jsem si, jak je ta scéna směšná, hodná grotesky, a v tu chvíli mne všechna zlost přešla. Začala jsem se smát a rodiče se přidali.

Umlčeli jsme telefon, stoleček obrátili zbývajícími nožkami nahoru, na něj umístili veškeré předměty a nahrubo jsem smetla hlínu z koberce.

Se slovy:„Zítra je taky den,“ jsme se odebrali na lože.

No řekněte, můžete tohle zažít s mobilním telefonem ?