Kouzelné bonbony

Prvňáčci jsou zvídaví, s neobvyklými a nečekanými nápady. Moje vnučka je stejná jako většina dětí v tomhle věku. Na tohle přišla při seznámení s mými bylinkami.

Před obědem jsem šla s Klárkou do zahrady pro libeček na brambory a ukázala jí svůj bylinkový záhon. Měla jsem zvlášť bylinky, které používám jako koření: libeček, bazalku, majoránku, oregano, tymián, ale také pažitku a kopr. „Tohle všechno používám při vaření,“ vysvětlovala jsem jí. „A pak mám bylinky na čaje – mátu, šalvěj, mateřídoušku a meduňku.“

„Utrhni si lísteček z meduňky, rozemni ho mezi prsty a přivoň.“ „Babi, to voní jako citrony,“ divila se Klárka. „A teď zkus tamhlety lístečky máty,“ ukázala jsem na další bylinku. „No tohle, to jsou přece mentolky!“ „Babi, to jsou teda kouzla. Proto ty tvoje čaje vždycky tak pěkně voní.“

„A babi,“ vzpomněla si Klárka na jarní návštěvu, „kde máš ten česnek pro medvědy?“ „Jaký česnek? Aha, ty myslíš medvědí česnek. Ten už je v zemi, schovaný v cibulce. Jako tulipány. Ale mám ho nasušený.“

Vtom mi zazvonil telefon. Během pár minut mi přivezou balíček. Tak jsme se posadily před domem na lavičku a čekaly, abychom pak nemusely běhat sem tam.

Klárka hned přemítala o bylinkách a jejich „čarodějné moci“, jak je znala z pohádek. Spustila, že by bylo prima, kdybych uměla kouzla jako „pohádková babka kořenářka“, když znám tolik bylinek. Naplno spustila svou fantazii a začala vymýšlet, že bych mohla vyrábět kouzelné bonbony na všechno možné. Každý by měl jinou barvu.

Třeba zelený by byl na všechny nemoci a pomohl by, aby se uzdravil Kamil z jejich třídy, který byl už měsíc v nemocnici.

Nebo bych vyrobila růžové, voňavé. Kdo by je dostal, ten by se zamiloval do toho, kdo mu je dal. „Myslíš na toho kluka ze sousední třídy, o kterém stále básníš, jaký je sportovec a jak je prima? Pro toho bych musela vyrobit dvojitou dávku, že?“ řekla jsem. Klárka trochu zrůžověla a smála se.

Bílé by byly na zuby. Po nich by zuby nebolely, nekazily by se, rostly by rovně a nemusela by se nosit rovnátka.

A po mých červených bonbonech by děvčatům všechno slušelo. Každá holka by byla hezká a měla by krásné vlasy.

Myslela taky na kluky. Pro ty by byly modré. Po těch by při fotbale dali vždycky gól.

„Vlastně, to by nešlo,“ řekla Klárka. „To by byl dupink.“ „Co by to bylo?“ zeptala jsem se. „No to, za co berou sportovcům medaile. Když berou nějaké prášky nebo co,“ pravila moudře Klárka. „No to máš pravdu, tomu se říká doping a to se nesmí. Museli bychom pro kluky vymyslet něco jiného.“

„Babi, a co třeba, aby chlapům nepadaly vlasy? Strejda Přemek se kvůli tomu strašně zlobí, že už má vpředu holou hlavu. Stěžoval si na to včera taťkovi.“

No řeknu vám, nestačila jsem se divit, na co všechno by se takové kouzelné bonbony daly použít. Klárčina fantazie se rozjela na plné obrátky.

„Babi, a znáš ty kytičky Mizík a Všudybýlek, z televizní pohádky? Ty by se na bonbony móóóc hodily. S těmi by se dala dělat všelijaká kouzla,“ pokračovala Klárka a vymýšlela zmizíkovací bonbony.

Naštěstí už přivezli balíček, a tak jsme plánování kouzelných bonbonů zatím odložily. Klárka se zase rozběhla do zahrady a na „výrobu bonbonů“ zapomněla.

Ale já jsem přemýšlela o tom, že by bylo vlastně moc prima, kdybychom uměli vyrobit bonbony, které by pomohly řešit problémy s láskou, partnerem, s dětmi, se šéfem, a samozřejmě se zdravím a stárnutím a vším ostatním, co nás trápí. Jenže to zatím nikdo neumí, a tak si s tím vším musíme poradit sami.

No ale řekněte – jaký by to byl vlastně život, úplně bez problémů a starostí? Vždyť tohle všechno k němu patří. V tom je vlastně základ obyčejného lidského žití, i když je to někdy hodně, hodně těžké.