Když prevence, tak včasná!

Statistiky jsou neúprosné. Nádorová onemocnění jsou na vrcholu příčin úmrtí v naší populaci. Proto je prevence důležitá. Včasné zachycení nádorů může zlepšit průběh jejich léčby i umožnit jejich vyléčení.

Jsem lékařka. V důchodu. Pracovala jsem více než 30 let na jednom pracovišti. S přibývajícím věkem přibývají choroby, a tak chodím na pravidelné kontroly. V posledním půl roce jsem nějak rychleji zhubla a moje kolegyně doporučila preventivní vyšetření k vyloučení něčeho „nekalého“ v mém těle. Nebránila jsem se.

Absolvovala jsem doporučená vyšetření. Na pracovištích jsem se setkávala s příjemným personálem. Vše zatím vypadalo slibně. Na řadě bylo důležité vyšetření břicha ultrazvukem – nebolestivé, trvající zhruba 20 minut, tedy celkem pohoda.

Se žádankou, na které byly vypsány mé problémy a požadavek akutního vyšetření, a s kartičkou pojišťovny v ruce jsem přistoupila k objednacímu okénku a pozdravila. Vše jsem předala sestře s vysvětlením, co žádám.

Sestra za okénkem ke mně ani nezvedla zrak, odpovědi na pozdrav jsem se nedočkala. Kartičku prohlédla a vrátila mi ji. Pak zadala data do počítače, pohlédla na otevřenou stranu svého objednacího sešitu a pravila: „27. července v 9 hodin.“

„Prosím?“ zeptala jsem se.

Termín mi zopakovala. Podotýkám, že bylo 15. ledna.

Na to jsem trochu nazlobeně řekla: „Promiňte, ale jestli mám v břiše nádor, tak za půl roku už nepůjde operovat a budu mít metastázy všude. To vyšetření má být akutní. Opravdu by se nenašel dřívější termín? Třeba i proto, že jsem tu 30 let pracovala?“

Sestra ke mně poprvé vzhlédla, do objednacího sešitu se ani formálně nepodívala, vzala mou žádanku, vrátila mi ji a řekla stroze: „Paní, když vám ten termín nevyhovuje, zkuste to na nějakém jiném pracovišti.“ A tím byla se mnou hotová.

Nebyla jsem schopná slova a polykala slzy. Možná ji bolel zub, třeba se špatně vyspala, možná měla starost o dítě nebo ji zbil manžel. Nevím. Ale já jsem měla také starost. Možná jsem jí jen nebyla sympatická. Vzpomněla jsem si, kolik nesympatických, zlých, protivných a buhvíjakých lidí jsem vyšetřila, vždy se snahou být přívětivá nebo alespoň lidská.

Odešla jsem z čekárny s bolavou duší. Čekala jsem na výtah a přemýšlela, kam se obrátím, když mi někdo poklepal na rameno.

„Proč se tváříte jako bubák?“ zeptal se mne primář mého bývalého pracoviště. Vyklopila jsem mu svůj problém. Řekl jen: „Pojďte ke mně do pracovny.“

Posadila jsem se, nabídnutou kávu jsem odmítla a chvíli jsme si jen tak povídali, než jsem se uklidnila. Pak zvedl telefon a zavolal kolegyni na ultrazvuk. Seděla jsem blízko a rozhovor jsem slyšela.

Řekl jí o mých problémech a požádal, zda by pro mne našla nějaký brzký termín vyšetření. Slyšela jsem, jak paní doktorka volala zřejmě na sestru u okénka: „Marie, na který termín se ráno omluvili ti dva pacienti kvůli chřipce?“ Poté do telefonu řekla: „Tak dnes v 11.30 anebo ve čtvrtek v 9 hodin.“ Pokud jsem tady a lačná, mohu přijít hned.

Pan primář vyřídil ještě nějaký telefonát a řekl: „Pojďte, já tam s vámi zajdu.“ Vešli jsme do čekárny ultrazvukové vyšetřovny. Mou žádanku dal osobně „nevrlé“ sestře do okénka a řekl, že jsem objednána. Rozloučil se se mnou a nabídl mi pomoc kdykoli budu potřebovat. Potěšilo mě to.

Vyčkala jsem, než byli vyšetřeni dva pacienti přede mnou, čelíc přitom vražedným pohledům sestry od okénka. Vyšetření dopadlo dobře. Kam oko ultrazvukové sondy dohlédlo, nádor nebyl vidět.

Přesto, když jsem odcházela, bylo mi jaksi smutno. Prevence je důležitá. Má však dvě strany: člověka, který chce být vyšetřen a spolupracuje, a zdravotnický systém s dostatečnou vyšetřovací kapacitou a personálem, který je profesionální a řekněme přinejmenším vstřícný.

Věřím, že to tak je a moje zkušenost byla výjimka – aspoň doufám.