Jak vnuk Mates řešil dědovi průjem

Potkala jsem souseda s vnukem. Pěkně pozdravil. Povídám: „To je šikovný kluk.“ Soused souhlasil a druhý den mi vyprável, jak ho vnuk „léčil“. Tady to je.

Slíbil jsem vnukovi, že s ním a synem půjdu odpoledne k řece. Snědl jsem ale něco, co mi nesedlo, a dostal jsem průjem. Právě jsem vycházel ze záchodu, když zvonili.

„Promiň, že jdeme pozdě, všude jsme měli červenou,“ omlouval se hned u dveří syn.
„Jak to, že nejsi nachystaný?“ Divili se, že jsem v domácím.

„Nemůžu s vámi jít, dostal jsem průjem,“ informoval jsem je.

„Co je to? Dědo, můžu to vidět, kdo ti to poslal?“ hned se zajímal vnuk.

„Matýsku, průjem se říká tomu, když někdo chodí často na velkou. Každou chvíli,“ vysvětloval mu syn.

„To jako, dědo, že máš pořád šišku?“ „No, ona to není šiška, je to spíš řídké.“
„Fuj, to musí smrdět,“ konstatoval Mates.
„Tak to máš pravdu,“ přiznal jsem.

Synovi jsem říkal, že to nemůžu zastavit. Už jsem zkoušel kdeco. Nevím, z čeho to mám. Infekční to asi není, teplotu nemám.

Mates už zřejmě dumal nad něčím jiným, koukal do mé skříňky s nářadím a pak se zeptal: „Dědo, máš červené světlo?“
„To opravdu nemám,“ odbyl jsem ho.
„To je teda blbý,“ on na to.
„Proč?“ nedalo mi to.

„Dědo, když svítí červená, musí všechno zastavit. Všechna auta. I tiráci. A vlaky taky!“
„Ano, přesně tak Matýsku. Červená znamená stůj. I pro kola a pro lidi.“

„Kdybys měl, dědo, červené světlo, rozsvítili bysme ho, vystrčil bys zadek, posvítili bysme na tvou „dírku“ a ten… no, to kadění, by muselo taky zastavit. A bylo by!“

„No, to je nápad, Matýsku, škoda, že to červené světlo nemám,“ řekl jsem se smíchem.

„Tak už raději běžte, dokud je hezky,“ popohnal jsem je ke dveřím.

Nemohl jsem přiznat, že jak jsem se začal chechtat, rozsvítila se u mé dírky zelená.

Taky jsem se se sousedem zasmála, k tomu nebylo co dodat.