Jak jsem poprve přestala kouřit ve dvanácti letech

Jako dlouholetá kuřačka jsem střídavě kouřila a přestávala. Dnes už přes dvacet let nekouřím, ale poprvé jsem začala – a také přestala – ve dvanácti letech. A o tom je tento příběh.

Jako školačka jsem trávila vždy více než měsíc prázdnin u pratety v malé vesničce blízko Slaného, v domku trochu stranou od vesnice. Na prázdniny jsem jezdila s bratránkem o rok starším a „strýcem“ starším o čtyři roky.

Teta prodávala v místním obchodě a pracovala ve státním statku. Práce měla nad hlavu, takže nějaký „dohled“ byl zcela iluzorní. To se nám samozřejmě velmi líbilo. Kluci z velkého města se hned stali vůdci místní party. Já jsem mezi nimi byla jediná holka. Naštěstí mě brali, žádná lotrovina mi totiž nebyla cizí. A protože mě můj tatínek vychovával spíš jako kluka, uměla jsem dobře zacházet s nožem, lézt po stromech, pracovat se sekerou a taky se prát. Byla jsem klukům v partě rovnocenným partnerem.

Na začátku šedesátých let, o kterých píšu, bylo kouření součástí životního stylu. Ve všech filmech kouřili hrdinové i krásné dámy. I oba mí rodiče a jejich přátelé byli kuřáci. Není se tedy co divit, že jsme to chtěli také zkusit. Jenže jak se dostat k cigaretám, když teta prodávala v jediném obchodě široko daleko? Nějaké kapesné jsme měli. Tehdy byly nejlevnější cigarety Džunky – pamatuji si, že na krabičce byl obrázek loďky, džunky. Pak přišel „šéf“ party na nápad, že Venca, místní kluk, jehož tatínek kouřil, bude jako pro něho kupovat cigarety a mezi tím i pro nás. Nějaký čas to fungovalo.

Kluci se těšili, jak budu při kouření kašlat a možná i něco horšího, a připravovali se, že bude legrace. Jenže já, pasivní kuřák z domova, jsem nejenže nekašlala, ale i statečně „šlukovala“ a na rozdíl od Vency mi nebylo špatně. Tak jsme ve skalách za železniční tratí tajně kouřili a cítili se dospěle. Jenže…

Nebyla by to naše tetička, aby naše lotroviny, jako vždy, neodhalila. Když byl Venca zase pro „kuřivo“, uhodila na něj, jak to, že kupuje Džunky, když táta kouří Lípy. A bylo vymalováno. Venca nás nabonzoval a doma byl mazec. Padly i nějaké rány, hlavně klukům – já jsem byla přece holka. Že bych kouřila taky, tetičku snad ani nenapadlo. Měla jsem obavy, jestli se to mí rodiče nedozví, když si pro nás přijeli, ale o kouření nepadlo ani slovo a všichni se tvářili, jako by nic.

To jsem se ovšem spletla. Můj moudrý tatínek si všechno nechal na nějakou dobrou příležitost. A ta se naskytla, když se u nás sešla malá společnost. Pilo se dobré vínko a já dostala skleničku vinného střiku. Mohla jsem sedět se společností a cítila jsem se jako slečna. Skoro všichni kouřili, povídalo se, bylo veselo, a můj tatínek vzal krabičku cigaret, nabízel někomu a pak ji otočil ke mně. Já, jak jsem byla rozveselená, jsem po cigaretě sáhla. Všichni se na mě podívali a ztichli.

Tatínek s klidem pravil: „Jen si vezmi, já vím, že kouříš.“ Zapálil mi a já jsem se v té chvíli tak styděla, když ti, před kterými jsem se chtěla předvést jako slečna, na mě náhle civěli a mysleli si – vlastně ani nevím co. Byla to pro mě velká potupa, ale účinnější než jakékoli kázání. Od té doby mi bylo kouření protivné… bohužel ne natrvalo. Na vysoké škole jsem se k cigaretám vrátila.