Jak jsem hájit čest naší fenky.

Můj kamarád bydlí v domku na předměstí. Má krásného, statného vlčáka, tedy vlastně slečnu, Arletu. S manželkou jí podstrojují a dělají „ co jí na očích vidí“.

Chodí s ní pravidelně na cvičák. Je velmi učenlivá, dělá značné pokroky a budou ji připravovat na výstavu.

Tohle mi o ní vyprávěl.

Když přišly její dny, hárání, omezili jsme venkovní vycházky na velmi časné ráno a pozdě večer. Jinak byla na uzavřeném dvorku. Když jsem odcházel, dával jsem jí obojek, kdyby ji manželka potřebovala usměrnit, jinak byla na volno.

V ten pátek jsem odjížděl dopoledne na pohřeb kamaráda. Šel jsem na vlak, protože venkovské pohřby vždy končí v hospůdce. Manželka mi uvázala malou kytku z našich růží a vyrazil jsem. Arleta proběhla ze dvorku síní do předzahrádky, aby mne doprovodila. To neměla dělat.

V tu chvíli kráčel podél našeho plotu pán se svým psem. Neměl ho na vodítku, byli jen tak na procházce. Byl to velký pes, jehož rasu nešlo určit. Taková, pán i pes prominou, jakási „pouliční směska“. Když tento „Fešák“ naši Arletu ucítil, okamžitě po ní zatoužil a Arleta nebyla proti. Ostatní se odehrálo v okamžiku.

Pes přeskočil náš, poměrně nízký, plot a Arleta mu vyběhla vstříc. Já jsem pochopil situaci a vrhl se za Arletou, kterou jsem strhl k zemi, lehl na ni a její inkriminovanou partii přikryl, naštěstí rozepnutým sakem. Bránila se mému držení. Měla sílu. Pes se snažil oddat své touze a taky nebyl žádný drobek. Byl to nerovný boj. Válel jsem se s oběma psy v záhonech. Držel Arletu a stále se snažil zakrývat její intimní partie, sekal jsem po psovi kytkou růží, kopal po něm nohou a řval na jeho pána, ať si pro něj jde.

On se hloupě otázal: „Kudy?“

„Asi jako váš pes, přes plot!“ křičel jsem rozzlobeně.

Manželka slyšela povyk, vyběhla a pomohla mi Arletu pořádně chytit a odtáhnout z dosahu dorážejícího „Fešáka“, kterého jsem se stále snažil odhánět stranou. Pán mezitím opravdu přelezl plot, připnul svému psovi vodítko a pevně jej držel, i když měl také co dělat.

Šel jsem otevřít branku a pomohl pánovi vzpouzejícího se, choutkami posedlého psa násilím odtáhnout z naší zahrady. Rychle jsem za nimi zavřel a ulevilo se mi, až když se vzdalovali. Naštěstí jsem byl jen lehce poškrábán, možná spíš od růží než od psa, a tak jsme situaci dál neřešili.

Arletu jsme se ženou prohlédli. Byla celá rozdychtěná, ale v pořádku. Ukonejšili jsme ji a zavřeli na dvorku. Pak jsme šli sčítat škody. Můj zválený černý oblek plný hlíny a zeleně byl jasně zralý na čistírnu.

Unaveně jsem koukal na rozryté a poničené záhony letniček a dostal nápad. Zatímco manželka šla uvařit kávu, já jsem vzal nůžky a ostříhal vše, co z kytek zbylo. Vznikla z toho docela velká, pestrá kytice, sice s krátkými stonky, ale pěkná a veselá. U popelnice byla stará mísa na omáčku, „omáčník“, nachystaná na vyhození. Omáčník jsem opláchl, naplnil vodou, umístil jsem do něj tu nastříhanou kytici, přidal pár větviček s drobným listím a vzniklo květinové aranžmá hodné profesionálního zahradníka. Postavil jsem jej na stolek pod pergolou. Pak jsem se šel osprchovat a převléknout.

Že bych ještě stihl pohřeb nepřipadalo v úvahu, a tak jsem se omluvil. U kávy žena obdivovala můj květinový výtvor. Domluvili jsme se, že navštívíme nedaleké zahradnictví, kde určitě najdeme něco, čím zlikvidované letničky nahradíme.

Hlavní bylo, že Arletina čest zůstala neposkvrněna.