Drak na obloze

Bylo krásné, slunečné nedělní odpoledne, začátek září. V zahradě jsem stříhala keře, když mě upoutal pohyb něčeho většího na obloze. Vzhlédla jsem a uviděla draka.

Krásně se vznášel ve větru a mě náhle překvapila záplava až dojemných vzpomínek. Na to, jak jsme s tátou draky vyráběli a pouštěli a kolik kolem toho bylo legrace. A na syna a jeho Drakiády.

Ano, bylo září, začala škola, byl čas draků. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně už dlouho žádného na obloze neviděla. Tenhle nebyl jako ten náš, obyčejný, ze špejlí a hedvábného papíru, aby byl lehký. S ocasem z papírků navázaných na provázku. Byl moderní, krásný, barevný. Lehce poletoval ve větru a vlály za ním dlouhé fábory.

Nedalo mi to. Byla jsem zvědavá, kdo ho za naší vesnicí pouští. Na loučce u pole jsem uviděla neznámého mladého mužského v riflích a triku, s malým klukem, tak asi pětiletým. Táta držel draka, kluk poskakoval a pobíhal kolem a pod nohama se jim pletl a poštěkával malý pes.

Všichni se smáli, něco si povídali, dokonce se zdálo, že se směje i ten pes.

Dívala jsem se na ně se zalíbením. Sálala z nich pohoda a radost.

A já jsem byla ráda za toho malého kluka. Že má tátu, který nekouká na fotbal nebo na formuli, že nemá v ruce mobil, ale šňůru od draka a dává tomu klukovi to nejcennější, co má. Svůj čas.

Možná, až ten kluk bude dospělým chlapem a bude vzpomínat na chvíle se svým tátou, vybaví se mu právě tohle veselé odpoledne s drakem na obloze.