Do opery v pohodlí

S manželem chodíme do divadla často. Nemáme oblíbený nebo vyhraněný repertoár. Chodíme na operu, balet, činohru i muzikál.

Vzhledem k tomu, že bydlíme čtyři zastávky tramvají od několika divadel, auto necháváme doma a neřešíme problém parkování. To nám také umožňuje jít si občas po představení někam sednout a prodloužit si pěkný večer.

Máme ustálené oblečení. Manžel je vysoký, prošedivělý elegán, vždy v tmavém obleku, ke kterému střídá košile a kravaty dle svého výběru, bez mého zásahu. Na svém vzhledu si velmi zakládá. Má dobrý vkus, což, jak příhodně podotkl náš syn, potvrdil tím, že se oženil se mnou. Já střídám troje šaty a tmavou sukni nebo kalhoty s několika halenkami.

Tu sobotu jsme šli do opery na Aidu, kde vystupovali dva zahraniční sólisté, což slibovalo mimořádný zážitek.

Byl teplý podzimní večer, a tak šel manžel jen v obleku, já jsem měla na šatech lehký plášť.

Měli jsme i stálý čas, kdy jsme odcházeli z domu tak, abychom byli v divadle včas, vše v pohodě stihli a pozdravili se se známými.

Do posledních příprav zazvonil telefon a manžel řešil nějakou drobnost se svojí matkou, ale bylo to jen krátké zdržení. Při odchodu jsem zamkla, klíče dala do kabelky a šli jsme.

Těsně před vystoupením z tramvaje se začal muž nějak ošívat, a když jsme byli venku na nástupišti prohlásil:

„Maruško, prosím tě, jdi sama, já se musím vrátit, ale neboj, do začátku to stihnu.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Pantofle,“ špitl.

Můj manžel v tmavém obleku, cestoval do divadla v kostkovaných pantoflích !

Přeběhl na druhou stranu zastávky, kam právě přijížděla tramvaj, a vracel se domů.

Do divadla to stihl právě když zhasínala světla, sedl si, trochu zadýchaný, a já jsem se zeptala: „V pořádku?“

„V pohodě,“ odvětil manžel.

O hlavní přestávce se ani nešel projít, jak byl uběhaný, a tak jsem jej nechala, jen jsem si odskočila.

Představení Aidy bylo skvělé, zahraniční hosté nezklamali naše očekávání a byli jsme spokojeni. Po skončení jsme nespěchali, protože stejně bude u šatny nával. Pak mi manžel vyzvedl plášť a plánovala jsem, že bychom v tom příjemném večeru mohli jít kousek pěšky. Když jsem to navrhla, pohlédl manžel směrem na své nohy. Na nich se skvěly jeho kostkované pantofle.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Zapomněl jsem si od tebe z kabelky vzít klíče.“

Vybuchla jsem smíchy. Představa mého elegantně oděného muže, který si tolik zakládal na tom, jak vypadá, cestujícího třikrát tramvají v obleku a kostkovaných pantoflích byla k popukání. V mé kabelce byly totiž nejen klíče, ale i jeho peněženka s doklady a mobil - aby se mu na obleku „neboulily“ kapsy. Bylo jasné, že cestu domů vyřešíme taxíkem. Další potupu, a k tomu v mé přítomnosti, by už nezvládl.

V divadle ovšem byla řada známých, kterým tohle nemohlo uniknout, a tak se dala očekávat jejich škodolibá reakce.

Pronesla jsem tedy tiše k manželovi: „Když se tě budou na ty pantofle ptát, řekni, že to byla sázka.“

„Maruško, ty jsi geniální,“ řekl můj muž, usmál se, a zjevně se mu ulevilo. Na taxi už čekal skoro hrdě, se vztyčenou hlavou, jako by skutečně vyhrál bednu šampaňského.