Demižon

Výkony hendikepovaných sportovců jsou obdivuhodné. Přestože jim život uštědří ránu, dokáži zvednout hlavu a jít dál. Žijí mezi námi ale lidé obyčejní, stejně stateční. Vzpomněla jsem si na vyprávění mé kolegyně o její mamince.

Moje maminka byla od svých třiceti dvou let vážně nemocná. Roztroušená skleróza způsobila, že byla slepá na pravé oko, měla částečně ochrnutou pravou ruku a hůře chodila. Stav se kolísavě horšil a lepšil a postupně přibývalo postižených skupin nervů. Musela nechat své oblíbené práce v konstrukci a odešla do invalidního důchodu. Ale nevzdávala to. Dělala všechno pro to, aby minimalizovala svůj hendikep. Cvičila, naučila se psát a dělat drobné domácí práce levou rukou. Snažila se být co nejvíce soběstačná a starat se o rodinu. Vzbuzovala obdiv a uznání všech.

Bezesporu k tomu přispělo i rodinné zázemí. Můj tatínek se po jejím onemocnění vzdal všech svých zálib, staral se o mne, bylo mi dvanáct, a nikdy jsem nezaznamenala, že by nás chtěl opustit. Vymýšlel pro maminku různé pomocníky a „hejblátka“, která by ji usnadnila život. Navzdory všemu jsme byli šťastná rodina, která se uměla radovat z maličkostí a držela pohromadě. Když jsem se vdala, bydlela jsem s manželem na druhém konci města, ale s rodiči jsme se vídali často.

Jednou po práci, jsem jako obvykle, zajela k našim. S maminkou jsme si daly kávičku a povídaly si, když jsem si všimla, že v rohu obývacího pokoje stojí demižon. Trochu mě to udivilo, netušila jsem, že čekají nějaké hosty. Občas se setkávali s přáteli, ale proč mají víno v pokoji? Ptala jsem se, jestli ho nemám dát někam, kde je chladno. Maminka mi řekla, že tam není víno, ale voda. To mne zarazilo ještě víc, ale mlčela jsem. Přesto můj pohled stále častěji zalétal k demižonu a jeho účel mi stále více vrtal hlavou. Nevydržela jsem a přímo se zeptala, proč tam je. Maminka se trochu ošívala, ale pak přiznala, že demižon nosí v náručí a trénuje, aby mohla chovat dítě, které budeme mít.

Moje nemocná maminka posilovala s demižonem plným vody, aby zvládla chovat své budoucí vnouče! Objala jsem ji a nebránila se slzám. Nikdy jsem ji snad nemilovala víc. Moje obdivuhodná, statečná maminka…

Ano, tito lidé si zaslouží náš obdiv, plné tribuny, vítězné poháry a medaile. Ale pro ně je víc než to, důležitá láska těch nejbližších. Tak jim ji dávejme a nešetřeme s ní.