Copak to zase píšeš?

Dnes odpoledne se u nás stavil syn. Když mě viděl u počítače, zeptal se: „Copak to zase píšeš?“„Ale začíná škola, tak myslím na prvňáčky a vzpomínám, jak jsi začal chodit do první třídy,“ řekla jsem mu.

„A jé, tak to zase bude něco, jen si prosím tě moc nevymýšlej,“ podotkl syn, „ať z toho nevyjdu jako největší raubíř.“

Právě jsem chtěla psát, jak jsi přišel ze školy a ptal ses: „Hádejte, kdo je největší rošťák ve třídě? Já, Urválek a Blecha,“ pravil jsi pyšně, než jsem stačila něco říct.
Tak jsem ti vysvětlila, že to moc k chlubení není.

Za pár dní se ve tvém deníčku objevila poznámka:
„Chlapec stále leze pod lavicí.“
Probrali jsme to, ale objevila se nová poznámka:
„O přestávce leze a skáče po židličkách a lavicích.“

Při dalším rodinném rozhovoru jsme si řekli, že pod lavici patří nohy, na židličku zadek, na lavici ruce, pomůcky a sešity, a hlava je ve škole na učení, a ne na vymýšlení blbin. Zasmáli jsme se tomu, ale ty jsi pochopil, že to myslím vážně.

„A vzpomínáš si, jak jsi říkal, že máš ve škole hlad? Že ti Fuksa bere svačiny? Přemýšleli jsme, co s tím, pamatuješ?“

Syn přikývl: „Jo, jo, vím, že mi někdo bral svačiny, ale nechtěl jsem žalovat učitelce.“

Řekla jsem ti: „Když za tebou ten kluk zase přijde a bude ti brát svačinu, zatni pěsti a řekni mu: ‚Jestli na to sáhneš, dám ti do držky.‘“

Ty jsi na mě nevěřícně koukal.

„Fakt?“ zeptal ses.

„Jasně,“ řekla jsem.

„A co když neposlechne?“

Odpověděla jsem ti jednoznačně a zcela přesvědčivě: „Tak mu jednu mázni, ať vidí, že nekecáš.“

Syn povídá: „Na to si vzpomínám, to jsem od tebe nečekal. Taková hodná maminka a tohle.“

Oba jsme se té vzpomínce zasmáli.

Nevím, jak to tenkrát proběhlo, nikdy jsi mi to neprozradil, ale svačiny už ti nebral. Jen na třídní schůzce bylo mimochodem řečeno, že rodiče nemají nabádat děti k tomu, aby své svačiny bránily pěstí.

Byla to z mé strany trochu tvá ochrana proti šikaně, aby grázlíci viděli, že se nedáš, přesto, že jsi nebyl žádný obr.

Taky byla legrace ve výtvarce. To bylo o dost později.

Ukázalo se, že jsi naprostý antitalent na malování. Když jste měli malovat krtečka, byl tvůj výkres předváděn jako odstrašující příklad. Na výkrese byla jakási černá hruška s bílým flekem v místě bříška, na vrcholu měla tři stopky a v ruce místo typického rýčku držela ta obluda nějakou dopravní značku.

Jindy jste měli kreslit zimu – hlavně sněhuláky, děti na saních a lyžích – ale ty jsi nakreslil modrou plochu sněhu, pod ní hnědou plochu země a mezi tím světle hnědý „šišoid“ spojený dvěma nepravidelnými čarami s hranicí země. V „šišoidu“ byla černá skvrna. Na dotaz paní učitelky, kde je tam vlastně zima, jsi odpověděl: „To je nora, ve které spí pod zemí a sněhem krtek.“

„Vzpomínáš si?“

Bohužel jsi dostal za výkres pětku, protože tam chyběl sněhulák a děti na saních. Tvoji kreativitu paní učitelka neocenila. Jenže ty jsi měl paní učitelku rád, a když nabízela účast ve výtvarném kroužku, který vedla, přihlásil ses do něj. Radost jsi jí tím rozhodně neudělal.

„Mamko, není v tom trochu tvoje fantazie? Něco si pamatuju, ale opravdu to tak bylo? Co ty na to říkáš, tati?“ obrátil se syn na manžela.

Ten zvedl oči od křížovky a s úsměvem pronesl:
„Kdepak, vůbec si nevymýšlí. Někdy to s tebou opravdu nebylo lehký, byl jsi pěkné kvítko. Buď rád, že tam mamka nepíše, co všechno jsi vyváděl. A ty výkresy by se možná ještě někde našly, dost jsme se nad nimi bavili!“

Syn si povzdechl, vzal si věci, pro které přišel, a šel raději po své práci.

No, byly to krásné časy, když byl ještě kluk. Zlobení jsme zapomněli a zbyly jen ty milé a veselé vzpomínky.

Tak ať se dětem ve škole líbí – a dospěláci, chce to nadhled a hlavně úsměv, a trpělivost.