Copak hoří?

Na chalupě, do které jsme se před časem natrvalo přestěhovali, jsme si při přestavbě nechali zbudovat krb. Byl to můj sen. Mít v domě oheň, u kterého se hřejete a současně ho vidíte. Ale někdy vám dokáže pěkně „zatopit“.

Ve mně, která jsem od dětství žila v bytě s ústředním topením to vyvolávalo jakési atavistické pocity. Ta atmosféra je zkrátka nezaměnitelná.

S postupem času jsme otevřený oheň, z mnoha důvodů, nahradili krbovou vložkou, ale příjemný pocit se nezměnil. Péči o krb máme rozdělenou. O přípravu dřeva a vynášení popela se stará manžel, já zatápím a udržuji oheň, jako ženy v jeskyních.

Za chladnějšího večera si zatopíme, občas si k tomu dáme skleničku vínka a je nám dobře. Dovedeme to náležitě prožívat a vychutnávat si tu pohodu. Posezení u krbu je pro nás zkrátka požitek.

Jednou v podvečer jsme si opět užívali příjemné chvíle, když se ozval zvonek od brány, a to velmi důrazně, opakovaně a dlouhodobě. Podívali jsme se na sebe a říkali si: „Proboha, co se děje?“

Manžel nasupeně odložil sklenku, pomalu se zvedl ze svého houpacího křesla a za obvyklého brblání:

„ No jo, copak hoří? „, se šel podívat z okna směrem k bráně, kdo to tak vehementně zvoní.

Pak zařval: „Fakt hoří!“, a vyrazil ze dveří.

Když jsem pohlédla ven, uviděla jsem, že naše popelnice je v jednom „plameni“ a zvonili na nás sousedé. Než se muž s hadicí k popelnici dostal, zbyl z ní jen plastový „škvarek“ na kolečkách. Naštěstí k jiné škodě nedošlo, protože popelnice stála osamoceně, daleko od domu u kamenné zídky.

Při pomyšlení, že by stála u domu, u garáže nebo nedejbože by blízko ní parkovalo auto, mne polil pot.

Co se vlastně stalo? Manžel ráno čistil krb a popel vynesl do popelnice. Jenže popel byl od večera ještě horký, v popelnici bylo jako obvykle něco hořlavého, a na problém bylo zaděláno. Celý den se nic nedělo, pomalu to doutnalo a večer popelnice vzplála. Plameny šlehaly nejméně do dvou metrů.

Když se muž vrátil od „ohně“ domů, nekonala se žádná scéna typu: „Vidíš, kolikrát jsme ti to říkala nebo víš co říkali hasiči v televizi!“

Nemám to zkrátka ve zvyku. A ani to nebylo třeba. Oba jsme byli dostatečně vyděšení z představy, co všechno se mohlo stát.

Od té doby, vždy když někdo intenzivně zvoní, si na to vzpomeneme.

A popel už dáváme do popelnice opravdu vychladlý.

A vám radím totéž.