Červený burčák je skvělý, ale…..

Staré pořekadlo říká, že člověk se má jednou za rok pročistit burčákem. U nás v rodině se tím důsledně řídíme. Dobrý burčák máme rádi. A červený, pokud se vydaří, prostě nemá chybu.

Jednou manželovi dovezl kolega červený burčák z vinohradu rodičů. V práci byl uložen v lednici a odpoledne ho dovezl domů. Bylo mimořádně teplé září, cesta k nám domů trvala přes půl hodiny, a tak to s burčákem udělalo své.

Manžel vytáhl plastovou láhev z kabely, postavil na linku a ona se hned převrátila, protože měla vyboulené dno. Bylo jasné, že se tlak uvnitř musí uvolnit. Uzávěr povoloval po malých kouscích, vždy jen o půl otáčky. Samozřejmě zvolna. Bohužel stále nic.

Postavil láhev do dřezu a při otáčení začal být razantnější. Pak náhle překonal „bod zlomu“ a víčko vystřelilo spolu s burčákem ke stropu. Lekl se, láhev naklonil a červený burčák stříkal plným proudem na lednici, na které byla klec s papouškem, a do otevřených dveří obývacího pokoje.

Ve snaze zabránit dalšímu proudění přikryl otvor dlaní, čímž vytvořil rozstřikovač a zvětšil rádius poškození. Včetně sebe.

Když gejzír polevil, zůstalo v lahvi s bídou na ochutnání. Zbytek pokryl náš byt v dostupných místech zpěněným červeným mokem.

Papoušek se změnil z rosely pestré na roselu červenou. Podle manžela to vypadalo, že je burčák všude.

Aby toho nebylo málo, ozvaly se ve dveřích klíče. Dovnitř nakráčel syn, vracející se ze školy. Prošel „burčákovou“ kuchyní ke dveřím svého pokojíčku, do kterého hodil aktovku a natáhl se pro batůžek s věcmi do plavání.

Zastavil se uprostřed červené záplavy, rozhlédl se a prohlásil: „Co tady, prosím tě, děláš? Ještě že to nevidí maminka!“ A byt opět opustil.

Zanechal naštvaného manžela uprostřed té zkázy. A ještě mu do hlavy nasadil příšernou představu, co budu říkat, až uvidím červený strop v kuchyni, červené záclony, koberec a křeslo v obýváku. A „nového“ papouška. O jeho oblečení nemluvě.

Přiznám se, že mi bylo manžela dodatečně líto při představě, jak uklízí tu lepkavou, červenou spoušť. Měl celé odpoledne co dělat. Ale ten zbytek burčáku si dal k tomu.

Když jsem pozdě odpoledne přišla domů, bylo vše, co šlo, uklizeno. Manžel mi vylíčil průběh katastrofy a oba jsme se tomu zasmáli, i když trochu trpce. Ale byla jsem vlastně ráda, že jemu se nic nestalo.

Papouška jsme vykoupali, nábytek trochu přestavěli a naplánovali koupi nových záclon. Koberec prostě musí vydržet. A bylo to.

Dodnes, když máme červený burčák, vzpomeneme si na syna, stojícího uprostřed červené záplavy, jak říká: „Ještě že to nevidí maminka…“