I já jsem poznal dopad vařečky či ruky na svém zadku, vždy samozřejmě zaslouženě, přesto z toho nemám žádnou psychosomatickou jizvu.

Nechci být soudcem z výšin svého věku, což jsem si díky špatným příkladům z okolí zakázal už ve svých 18. letech, ale stejně jako předchozí generace špatně chápaly nás, tak i já se pozastavuji nad mladší generací. Mám výhrady k jejich využívání elektroniky místo provozování sportu a pohybu a nahrazování přímého kontaktu elektronickou komunikací. Ale je to jejich rozhodnutí a stejně jako my, tak ani oni nestojí o rady "moudřejších". Obávám se však, že ve vyšším věku budou jejich sociální problémy hlubší, než naše.

Vážená paní Hertlová,

nejsem profesionální diskutér na tomto blogu - ani na žádném jiném -, ale rozhodl jsem se zareagobvat na Váš článek. Je zřejmé, že v této záležitosti jsme oba na stejné straně barikády - dneska by asi bylo výstižnější "na stejné straně příkopu", ale zůstaňme na barikádách...

Ani já nejsem příznivcem a podporovatele bití či dokonce mlácení dětí - to v žádném případě! Myslím si ale, že pár facek k výchově patří, že je přece třeba nastavit nějaké mantinely pro další život toho děcka. Ve filmech o přírodě vidíme, že když malá opička zlobí, dostane od matky ťafku, stejně jako ji dostane v podobném případě třeba malý lvíček - proč by to mělo být u lidí jiné ? Někdy mě tak napadá, že největšími propagátory výchovy bez facek jsou možná ti bezdětní, kteří vůbec nevědí, o čem je řeč...

A na závěr ještě příběh ze života: naše známá - učitelka měla na prvním stupni ve škole problémy s žákem. Bylo to až takového rozsahu, že si zavolala do školy jeho tatínka. Ten ji přesvědčoval o tom, že jejich synáček je takřka svatoušek a chyba musí být teda u ní. Ona mu tehdy řekla: Podívejte, pane, já to s ním ještě do konce roku budu muset vydržet, / pak přecházel k jiným učitelům /, ale aby chlapec třeba za pár roků nepřekvapil i Vás... No a co se nestalo - za pár roků se spolu ve městě potkali a tatínek jí řekl: Měla jste tehdy pravdu, paní učitelko...

Nechci být prorokem, ale dnešní výchova "nevýchovou" nemůže přinést nic dobrého - ale třeba se pletu...

Přeju všecko dobré a zdravím.

P.S. Máme dospělé děti - dceru a syna. Když se spolu potkáme, ještě nikdy nepřišla řeč na jejich bití v dětství. Zřejmě tehdy taky dostali pár facek, ale vůbec to neprobíráme - nikdy to nebylo bezdůvodně a už to nikdo z nás nepotřebuje řešit...

Ano, i zvířata své děti usměrňují, když je potřeba . Naprosto s vámi souhlasím. Pěkný den.

Považuji za životní štěstí, že v mém dětství nikoho nenapadlo zakazovat, či dokonce trestně stíhat rodiče za těch pár facek a plácnutí přes zadek, jejich použití bylo jedinou metodu, jak zkrotit mou hyperaktivitu a nechuť podřizovat se autoritám. Bůh ví, jak by se můj život vyvíjel podle dnešních názorů na správnou výchovu a obávám se, že ne úplně pozitivně. Za což jsem jim hodně vděčný a s láskou na ně vzpomínám.

Plácnutí přes zadek (u malých děti často ještě vycpaném plínkou) nebo přes ručičku, když opakované vysvětlování nepomáhá, taktéž nepovažuji za bití. Sama jsem doma schytala v pubertě i pár facek a přestože TEHDY jsem samozřejmě ukřivděná byla, dnes na tom neshledávám nic traumatizujícího pro můj další život. Mého dnes již téměř devatenáctiletého syna jsem občas plácla přes ruku i přes zadek, když byl malý. Nic dramatického, tak to vidím já. On ale dnes, při rozhovorech a vzpomínkách na tyto okamžiky, moje jednání odsuzuje s tím, že se o násilí jednalo. Možná je to prostě jen rozdílný pohled generací tak jako na mnoho dalších témat a oblastí...... Myslím ale, že bych ani dnes nejednala jinak, kdybych měla znovu malé dítě a tušila, že to v budoucnu také odsoudí.

Napsala jste to velmi dobře.

Mnozí dnešní zastánci tzv. nenásilí ve výchově, a to za každou cenu, si pletou výchovnou facku (plácnutí) ve správný čas s mlácením a týráním, kterého se někteří rodiče na svých dětech průběžně dopouštějí.

Jejich "moderní" názory jsou pouhým výkřikem do tmy a znakem naprosté nevědomosti, lenosti, lhostejnosti, absence vlastní zkušenosti a často i pokrytectvím.

Dítě velmi dobře pozná, zda byl daný trest adekvátní, ve správný čas a po zásluze.

Za týrání naopak považuji to, když nemá nastaveny pevné mantinely, nezbytné pro jeho zdravou socializaci. Stejně tak je pro ně traumatizující pasivní agrese rodičů, ignorace, lhostejnost, ponižování, zesměšňování a pocit trvalé osamělosti.

Tohle nespraví žádné kroužky, dárky ani další podobné náhražky.

Děkuji za podporu.