Bít či nebít? Děti.

Patřím ke generaci, kde rákoska byla běžným vybavením řady domácností a „prakl“ nebo vařeka mnohdy posloužily zcela jinému účelu, než k jakému byly určeny.

Pár přes zadek nebo pohlavek zlobivému děcku nebyl přestupek, ale metoda.

Když jsme zlobili ve škole, stáli jsme v koutě a nikdo nevolal psychologa. Rodiče se o nás zajímali. Povídali si s námi, věděli, co děláme, a i ten občasný „výprask“ byl důkazem jejich, možná dnes už nepochopitelné, pozornosti a přehledu o tom, co „vyvádíme“.

Já osobně jsem bita nebyla. Jen jednou a to jsem si o to přímo řekla. Bylo to v pubertě. Byla jsem jako „klasický puberťák“ drzá a tatínka, který mne miloval a hýčkal, jsem provokovala svými řečmi a odmlouvala. On mi trpělivě říkal, ať toho nechám. Už nevím, čeho se to týkalo. Pak mu došla trpělivost.

„Přestaň, nebo ti dám přes zadek!“ řekl.

Zasmála jsem se. „Kde bys na to vzal lidi?“

To byla chyba.

Tatínek vzplanul. „Na tebe, děvčátko, stačím sám!“

Nevím dodnes, odkud se ta rákoska vzala. Ale vím přesně, kam dopadla. Jednou. Přes zadek, chráněný jen kalhotkami a tenkými tepláčkami. Rána sedla, já vyhekla a ze mě, do té chvíle drzé a neústupné, vypadlo jen: „Promiň, tati.“

Ten švihanec jsem cítila několik dní. Možná to bolelo i jeho. Ale jedno vím jistě. Na rodiče už jsem drzá nebyla. A nezapomněla jsem na to dodnes. A kupodivu, psychicky jsem se z toho nezhroutila.

Mnozí z nás tehdy dostávali doma občas „mazec“. A přesto z nás vyrostli odborníci, lékaři, technici, architekti, řemeslníci. Lidé, kteří operují srdce, transplantují orgány, staví letadla, nádherné stavby, hrají divadlo, skládají hudbu a píší knihy, pečou chleba. Zkrátka obyčejní, schopní lidé.

Možná – a říkám možná – kdyby se občas rákoska ještě dnes objevila na scéně, nebylo by tolik šikany, násilí, přeplněných věznic a narkomanů v ulicích.

Ne, rozhodně nejsem zastáncem bití dětí. Jen mám pocit, že dnešní volnost ve výchově, zabalená do líbivého balíčku „rozvoje osobnosti“, dětem příliš neprospívá. Neznají hranice. Neznají pravidla. A zjistit, že zlo má následky a musí se potrestat až v „pasťáku“, je poněkud pozdě.

Rodiče koupí dětem moderní techniku a mají klid. Děti koukají do svých „zázraků“ a komunikují s kamarády. Rodiče hledí do svých telefonů nebo počítačů – a otázky, problémy i rozhovory o běžných věcech v rámci rodiny se nějak vytrácí. Jenže právě tyto obyčejné věci jsou pro děti důležité. Pocit že někam patří, rodinný život.

Pak nastupuje školní psycholog, aby naslouchal tomu, co doma nikdo slyšet nechce.

Možná občas nestačí slovo. Možná je někdy potřeba pohlavek. Ne jako trest, ale jako jasná, srozumitelná stopka.

Ano, máme spoustu normálně fungujícíh rodin, chytrých a talentovaných dětí. Vyhrávají soutěže, staví roboty, programují hry. Pravda řemeslníky nemáme – snad je nahradí roboti.

Jen mám trochu strach, aby se někteří mladí mistři počítačových stříleček, kteří nikdy nepoznali skutečná pravidla, nerozhodli vyzkoušet své „dovednosti“ v reálném světě. Protože na rozdíl od her máme všichni jen jeden život. A ten se dá snadno ztratit, ale nedá se restartovat. Zvlášť ve válce.