Amigo a bábovka

Občas zde píšeme o kočkách a jejich lotrovinách. Aby to psům nebylo líto, chtěla bych vzpomenout na příhodu se psem Amigem, boxerem mého kamaráda.

Musím začít zeširoka. Můj vnuk miluje sladké. Ne bonbony – prostě buchty, koláče, bábovky, ale také sušenky a podobné laskominy. Dáte-li před něj párek, hranolky nebo buchtu, je volba jasná.

Někdy s tím vznikají i trapné situace. Byli jsme u přátel, kde se grilovalo. Vnuk byl s námi. Než se maso upeklo, povídalo se. Na stole bylo pár koláčků a nějaké jiné drobnější pečivo, jen tak na zakousnutí k vínu.

Po chvíli ke mně přišel vnuk a hlasitým šeptem povídá: „Babi, už pojďme domů.“

„Proč?“ ptám se. „Za chvíli bude pečené masíčko, tak si pochutnáme.“ A vnuk na to: „Ale už nemají žádné koláčky!“

Trochu jsem ho pokárala a snažila se čtyřletému klukovi, poněkud zbytečně, vysvětlit něco o tom, co se nesluší. Ti, kteří to slyšeli, se naštěstí zasmáli a paní domu přinesla ještě talířek sušenek jen pro něj.

S vnoučaty zkrátka zažijeme ledacos. Někdy nám svou upřímností pomohou překlenout zapeklité chvíle, v horším případě nám nastavují zrcadlo. Většinou jsou to ale situace veselé, na které se po letech s úsměvem vzpomíná.

A jak to bylo se psem Amigem?

Byli jsme pozváni ke kolegovi, který si pořídil nový dům a nového psa, krásné štěně boxera, kterému dali jméno Amigo. Byl to mazlík, s každým se hned kamarádil, lísal se a chtěl si hrát. Kluk se ho trochu bál, protože pes byl skoro tak velký jako on, ale k žádné kolizi nedošlo.

Prohlédli jsme si dům a zasedli ke kávičce, ke které nám nabídli bábovku. To bylo něco pro vnuka! Hned si na talířek nandal tři kousky a s chutí se pustil do mlsání, čímž sklízel úsměvy domácích. Když sáhl po dalším kousku, pokárala jsem ho.

Řekla jsem mu: „Ta bábovka není jen pro tebe, ta je pro všechny. Teď se půjdeme podívat na terasu. Až se vrátíme, tak si ještě kousek dáš.“

Terasa byla chloubou majitele. Navrhl mu ji architekt, byla osázena zelení v kontejnerech. Opravdu byla skvělá a lákala k posezení v proutěném nábytku. Chvíli jsme se venku zdrželi, a když jsme se vrátili do jídelny, byl ubrus stažen k jedné straně, talířek s bábovkou ležel na okraji a byl zcela prázdný, vylízaný do poslední drobečky.

Amigo zbytky bábovky zbaštil tak, jak to boxeři umí, zkrátka jako vysavač, jen to do něj padlo. To ovšem vyvolalo obrovské rozhořčení našeho vnuka. Nejprve spustil na mě: „Ty jsi říkala: Nejez to, dáš si, až přijdeme z terasy. A podívej se, ten pes to všechno sežral a nic nezbylo!“

Všichni jsme se smáli, ale kluk se obrátil na psa a začal mu vyčítat, jaký je ošklivý, že mu nic nenechal a kdovíco ještě. Jenže Amigo to bral tak, že si s ním povídá, protože si chce hrát. Opřel se o něj předními packami – a v tu ránu byl kluk na zemi a to „obrovské“ štěně stálo nad ním, slintalo a párkrát ho olízlo. Čekali jsme řev, ale kluk ležel strnulý hrůzou a jeho velké hnědé oči zíraly do stejně velkých očí štěněte.

Paní domu pochopila situaci, Amiga mírně odehnala, vnuka vzala do náručí, uchlácholila ho, vzala do kuchyně a tam mu, místo bábovky, něčím přilepšila. Stala se pro něj zachránkyní a hvězdou dne. Do našeho odchodu se od ní nehnul. Na Amiga se raději ani nepodíval. A na návštěvu ke kolegovi s pejskem už s námi nikdy nešel.