Kanibalismus započatý 21. srpna 1968

21. srpen 1968 a další tři dny jsem prožil v Praze, a pak odjel – spíše utekl – do ciziny. Na hranici mi vzali pas, nicméně jsem naskočil do rychlíku směřujícího do Němec i bez pasu. Což mi pak poněkud znesnadnilo život tam a po návratu i zde.

1. Také jsem v zápalu odpovídajícímu věku, ještě přijel do Prahy na 1. výročí srpnové intervence vojsk Varšavské smlouvy, ale naštěstí mě okamžitě na Václaváku zavřeli do antona, odvezli na Bartolomějskou a pustili po jistých „formalitách“ až druhý den k ránu. To pro ty, kteří by pochybovali o mých dalších slovech....

Opět se u nás vedou diskuze o okupaci, znovu nám citují blogeři jako Přemysl Čech své pubertální zážitky okořeněné výroky „neurotických babiček“ o době, kterou paradoxně rozšifrovává až dnešní doba.

Hlavním argumentem reformních komunistů z roku 68 proti námitkám ze strany vůdců ostatních zemí Východního bloku bylo poukazování na neexistenci kontrarevoluce v ČSSR.

Samozřejmě, pokud za kontrarevoluci bereme jen vojenské aspekty, podobné akcím bratří Mašínů. Jenže daleko významnější byly kroky, které činila média svým tlakem na odchod z Varšavské smlouvy, z RVHP, za absolutní svobodu slova (kde existuje?) atd. A také rozpoutáním štvanice vůči lidem, kteří si leccos pamatovali ze života v kapitalismu. Přítel z Kanady mi nedávno napsal, že se divil, jak lidé u nás v té době chtěli práci, bezplatné školství a zdravotnictví, a současně zrušení „železné opony“. Jako by v kapitalismu mohli mít tyto výhody, ale socialismus by nejraději poslali na smetiště.

Také se o té době píše jako o komunismu. Což je hezká pohádka, v praxi se však mnohé sociální vymoženosti spojené se socialismem jen těžko probíjely, zvláště když od února 48 uběhlo jen 20 let. A přesto v té době by si nikdo reálně uvažující neodvážil plivat na systém, jako se děje nyní, kdy se paradoxně realizovaly plány Pražského jara. Pokud však moji kritici budou naříkat, že chtěli přece jen demokratizovat socialismus a dát mu „lidskou tvář“, rád je budu poslouchat, stejně jako kdysi. Jenom realita mě nutí těmto slovům nevěřit. Vždyť jakou budoucnost měly demokratizační tendence z roku 68? Měla tu zůstat vedoucí úloha strany, v rámci Národní fronty ozvláštěná svou „lidskou tváří“, nebo se měl režim rychle proměnit na současnou demokracii parlamentního typu, a přitom v té době získaly značnou moc – např. v médiích – lidé, významně spjatí s buržoázií předúnorové doby. A nešlo o nic jiného, než o denacionalizaci, o restituce, návrat ke zlatému teleti – soukromému majetku. Za situace, kdy kolem nás byl svět rozdělený, a změny v SSSR byly v nedohlednu. ČSSR se mohlo ocitnout v neřešitelné situaci. I proto byl vstup vojsk Varšavské smlouvy pro moji zemi východiskem. Třebaže se tím samotný systém začal požírat....