Dušičková cesta do Francie

Minulý týden jsem strávil s přáteli na cestách po Francii. Po interesantní zastávce v muzeu letadel v Sinsheimu, obligátní návštěvě katedrály v Metz pojmenované díky prostorným vitrážím „boží lucernou“ a dobrém moselském u příbuzných v městečku Ancy sur Moselle, nás pozdní léto zahnalo do lesů a kopců nad Verdunem.

Nejdříve k pevnosti Vaux s připomínkou holuba, který nesl poslední psaní zoufalých obránců, pak samozřejmě pevnost Douaumont, a také bajonetový zákop, v němž našli hrob vojáci připravení k útoku. A pak cesta na západ, napříč krajem champaňského a vojenských hřbitovů. Po silnicích daleko od dálnic a TGV. Babí léto nás provázelo od Mét v textech tamního rodáka Paula Verlaina, zejména jeho geniální báseň Podzim, s nostalgickým a zvukomalebným zrcadlením ubíhajícího času a krajiny kolem nás....Les sanglots longs des violons de l´automne, blessent mon coeur d´une langueur monotone...atd.

Jenže dnešní Francie už dávno není místem báječného spojení poezie a poklidného života vesničanů, ostatně, kdy k tomu měla čas tato země sousedící s nešťastným Německem? Určitě ne v 19. a ve 20. století, kdy tři následné války vyrvaly milióny lidských životů z jejich rodinné pohody a proměnily je na mršiny a hromady kostí. Jestliže symbolista Ch.Baudelaire se nechal unést morbidní krásou, druh Paula Verlaina Arthur Rimbaud poeticky zostudil smrt, dá-li se to tak říct, svou úžasnou básní Spáč v úvalu (Le dormeur du val), s pečlivým připomenutím dvou červených děr na pravé straně svého „spáče“.

Také při návštěvě v Défense, té čtvrti pařížských mrakodrapů, se opět připomenula hrůza války s Prušáky. Ostatně, obrana Paříže dala jméno této části města. Je až trapné psát slova a věty a vědět o mistrovství Guy de Maupassanta, kterému válka z roku 1870 vnutila jinak sotva uvěřitelnou realitu. Jak v Miláčkovi, tak i v řadě povídek, z nichž nejvíc mě zaujal příběh o dvou rybářích. Zatímco si pruští vojáci zcela přirozeně rozdělili jejich ulovené ryby, naše dobromyslné chlapíky pochovali na dně řeky.

Je nekonečná řada tragédií, které jsme díky literatuře táhli za sebou po celou dobu cesty, ačkoli dnešní Francie je pro Čechy synonymem nepochopitelné potřeby stávkovat a protestovat, jakoby bez této občanské aktivity nebylo možné ani žít ve „sladké“ Francii. Snad jsem výše uvedenými literárními útržky naznačil jistou specifiku země a lidí, kde doslova samozřejmě mizely celé generace „pod drny“, a i dnes občanský rozměr v zemi galského kohouta má příchuť trpkého poznání potřeby nenechat s sebou vláčet, být stále partnerem, ať už jde o potřebu zabránit stavění nových tratí TGV, tunelů pro kamiony, či posunout hranici pro přiznání důchodu. K tomu slouží i odborové organizace, levicová CGT (Confédération générale du travail) a méně levicová FO (Force ouvriere). V průvodech demonstrantů najdete školáky a studenty. Snad i proto, že moji francouzští přátelé-pedagogové jsou snad všichni ex-komunisté, ale určitě voliči socialistů, což je ostře kontrastující s českou realitou. Ne všichni jsou zrovna nadšeni ze Ségolene Royalové, a větší šanci stát se příštím prezidentem má podle nich Lionel Jospin. Jen ne Sarko. Ve městech a v regionálních vládách má levice nepřetržitě navrch už řadu let. A mnozí z kantorů sedí v městských radách, jejich kolega je starosta. Alespoň v družebním městě Zlína, v Romans sur Isere.

Cestou z Paříže na jih, v burgundském městě Chalon sur Saône, nám ve čtvrtek 28. října přehradil cestu průvod manifestantů. V záplavě praporů, transparentů a „chodících mikrofonů“, v den celonárodního odporu vůči Senátem schválené úpravě odchodu do důchodu, za rachotu explodující pyrotechniky, v kouři z dýmovnic a prskavek, zněla hesla odsuzující a zesměšňující hlavu státu. Francie v to odpoledne patřila občanům. Kráčeli staří i mladí, a dohlížející policisté jakoby záviděli svým druhům v průvodu. Přitom, z našeho chápání tamní reality, francouzská vláda žádala jen o tak málo.....jenom se přiblížit jiným zemím, kde už dávno neodcházejí lidé do důchodu v 60 letech. Francouzi však odmítli nechat za sebe rozhodovat politiky. Royalová slíbila po případném vítězství zrušit schválené posunutí odchodu do důchodu. To by u nás neslíbil ani Zdeněk Škromach. A ještě jeden poznatek z podzimní Francie. Montmartre, vojáci s automaty, vždy tři v podivném útvaru jakoby kráčeli nepřátelskou krajinou v Iráku či Afghánistánu. Terorismus je vskutku soupeř, zatímco problém s důchody vyhasne s dušičkovou svíčkou.