marné naděje

Je známo, že smysly člověka si vždy přizpůsobují  vjemy poznané,  nebo chtěné  reality.  To je genetický, historický atavistický nebo  nevím jaký důsledek našeho tisíciletého vývoje. Oko slabšího rozezná pohyb predátora ve větvích džungle, mrknutím oka odhalíme,  že za námi jede po dálnici Trpišovský,  že je na návštěvě tchyně poznáme už ve výtahu,  a pod.  Já poslední dobou pozoruji,  protože nežiji v džungli a nemám přirozené predátory, že moje oči a mozek vždy v tisku odhalí náznak zkresleného vjemu, náznak naděje, zaraduji se, že už to vypuklo, podívám se znova,  a ejhle , je to jinak.

Tak třeba čtu,  že konečně vláda něco dělá co má smysl:  „za  VŠÍ stojí vláda“,  čte můj mozek slibný titulek,   podívám se pořádně a je to jako vždy:   za VŠÍM stojí vláda, bohužel...

Nebo jedu na kole kolem Sázavy a vidím ceduli oznamující začátek obce, která je snem všech mužů: POPÍČÍ nad Sázavou. No podívám se pořádně a on  jen někdo umazal nožičku u R a já jsem v  POŘÍČÍ nad Sazávou... Dobře, zase nic.

Podobně jsem se zaradoval před Vánoci, že koupím neobvyklou hračku vnoučeti, čtu slibný titulek „bronzové HRAČKY“,  a on mně zas jen mozek škádlí,  oni to  jsou bronzové HRÁČKY (ve florbalu).

Ještě větší radost jsem měl, když jsem četl,  že dotyčný XY nastoupil do vězení.  Bylo mi to divný, že to už  vypuklo, tak jsem  to přečetl ještě jednou, pořádně, a on nenastoupil do vězení , ale do VEDENÍ jednoho podniku.

Slibně zněl  v dnešní době i titulek „každý sí může vybrat svého podvodníka“, zaradoval jsem se, že každý dostane podvodníka na převýchovu, no ale titulek při pozornějším čtení zněl: „každý si může vybrat svého porodníka“ , a to už se mně asi netýká.

Poslední,  co mně tedy dorazilo, když jsem na Super.cz  četl titulek, který, a teď pozor,  správně zněl:  Vladko Erbová, MRKEJ...

Už radši nic číst nebudu.