Léčba cikánského astmatu za jízdy metrem

Podotýkám, že si o sobě myslím, že nejsem rasista. Je mi jedno, jestli můj soused, šéf, spolucestující, kolega, klient nebo třeba zeť je žlutý, černý, zelený nebo fialový, jestli věří v Boha, Buddhu, Alláha, Krišnu nebo třeba v zákon schválnosti. Když tím nikoho neohrožuje, neomezuje, neobtěžuje, nevyžaduje nějaká privilegia nebo výjimky, ať si je jaký chce a dělá, co mu libo. Co mi vadí, je vyžírka a vych*anost.

Jezdím z práce metrem, směrem na Hlavní nádraží (do práce zase z Hlavního nádraží) a protože do Prahy dojíždím vlakem z poměrně veliké dálky (vstávám ve čtyři, abych UŽ v sedm byl na svém pracovišti a abych se zase do města svého bydliště dostal v rozumných alespoň šest hodin večerních), navykl jsem si každou "klidnou" chvilku poklimbávat.

Včera mě cestou z práce z mého polospánku vytrhl jeden přisednuvší spolucestující, spíše tmavší než světlé pleti, kolem krku měl omotanou šálu nebo co, a to tak, že mu zakrývala i ústa, na hlavě měl kšiltovku s dlouhým prohnutým kšiltem, který mu zase zakrýval horní část obličeje a spustil na mě s nějakým proslovem, prokládaným sípajícími nádechy. Některá slova na mě taky sípal, takže mu vůbec nebylo rozumět - no působil tak, že každou chvilku musí duši vypustit. Z jeho nesrozumitelných slov jsem se ale dozvěděl něco o jeho návštěvě pohotovosti skrze astmatický záchvat a také o tom, že ještě dneska nejedl. Vytáhl z kapsy nějaký papírek, kde bylo cosi napsáno (ani jsem nepoznal, jestli je to latinkou nebo azbukou, čínské ani japonské znaky to nebyly a ani arabský rozsypaný čaj, či hebrejština...) A že mu dochtor napsal tyhle léky a že by mě chtěl poprosit o devadesát pět korun... pokračoval ve svém srdceryvném sípavém proslovu...  

Odvětil jsem mu, že je mi líto, že bohužel žádné dávky neberu a tak že peníze nemám...

... a bylo po astmatu!

to jste měli slyšet ten jeho zvučný hlas...

no neměl jsem čas si déle užít výsledky svých léčitelských schopností: "...HLAVNÍ NÁDRAŽÍ..."