Jak se zdá, éra sporných projektů v českém zdravotnictví nekončí. Po blamážích se slučováním nemocnic a s centralizací hygienických stanic tu máme ještě jednoho pohrobka předchozích sedmi let pravicových experimentů. Utopenou miliardu pro českou psychiatrii.
Šedesát lůžek, 140 zaměstnanců, sál pro 220 lidí, podzemní parkoviště pro stovku aut, projekt s rozpočtem za jednu miliardu korun a s platy zaměstnanců z evropských fondů. I tak vypadá projekt obrovské budovy tzv. Národního ústavu pro duševní zdraví, který se co nevidět začne stavět v Klecanech u Prahy. V situaci, kdy do psychiatrické péče dává Česká republika pouze 3,5 % zdravotnického rozpočtu, přičemž evropský standard je nejméně osm procent, možná další z nákladných zbytečností, která prodraží systém veřejného zdravotnictví.
Projekt Národní ústav je zajímavý i svým modelem opravdu neudržitelného financování. Zajímalo by mne, jak vyrovnané hospodářství bude ústav asi mít, až evropské fondy přestanou proplácet mzdové náklady zaměstnanců. Co bude s budovou a jejím aparátem potom? Dokáže se uživit, nebo pronajme své prostory komerčním aktivitám?
Problémem takto pojatých projektů je bohužel to, že jdou za rámec dvou až tři volebních období. Jinými slovy za hranici životnosti politické kariéry těch, kteří o tom rozhodují, a kteří jsou tak vždy jen u té slávy a případné hořké konce už řeší jiní.
A tak i v tomto případě může jít o klasickou uličku. Dejme tam co nejvíc betonu, ať to stojí, co to stojí, na množství nehleďme, po tom, co bude, až se zdroj peněz zastaví, nepátrejme.
Psychiatrická péče v ČR přitom potřebuje mnohem víc, než jeden železobetonový monument. Obor je dlouhodobě podfinancován, chybějí nejen peníze, ale i lůžka, moderní vybavení a zázemí. Například jen na obnovu psychiatrické léčebny v Bohnicích by bylo třeba téměř 2, 5 miliardy korun, a to Bohnice nejsou jedinou léčebnou v republice.
Počet lidí, kteří potřebují psychologa, či psychiatra však neklesá. Nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Všimla si toho také Evropská komise, která vloni vyzvala členské státy EU k výraznější podpoře psychiatrie. Národní ústav duševního zdraví však není odpovědí na to evropské volání. Pro naše zdravotnictví bude spíše další zbytečnou zátěží. Asi bychom se lépe měli poučit z historie, než se zas pustíme do nějaké „velké výzvy pro naše zdravotnictví“. Na kraji Liberce leží lokalita, místními nazývána „nejdražší díra v Evropě“. Jde o pozůstatek Diagnosticko-traumatologického centra, který nám měl svět závidět a který, než byl definitivně zastaven, spolknul hodně milionů ze státního rozpočtu. A že to byla tehdy sláva, když ministři Klausovy vlády svorně klepali na základní kámen…
