Vztah ke zdravotnictví nepostrádá falešnost. Média a politici nás každodenně ujišťují, že bez obětavosti doktorů i sester pandemii těžko zvládneme, na straně druhé klidně dovolí pokračování exodu zdravotníků do cizích států.
Přitom by to mělo být jednoduché. O ty, kteří stojí v „první linii“ boje proti šíření epidemie koronaviru, by se stát měl odpovídajícím způsobem postarat. Zajistit jim dostatek roušek a respirátorů, dezinfekčních prostředků, směnný provoz zajišťující dostatek odpočinku (v rámci možností) a bezproblémový přístup k zásobování. Místo toho jsou realitou roušky domácí výroby, nedostatek respirátorů, tenčící se zásoby desinfekcí a zvyšující se únava zdravotníků. Výsledek se dá předpokládat. Procento nakažených zdravotníků k celkové populaci neustále roste. Zatímco v půlce března byl každý čtyřicátý nemocný zdravotníkem, koncem měsíce již každý dvacátý a v těchto dnech je z každých 16 infikovaných jeden lékař. Problém je o to větší, že lékař v izolaci samozřejmě s sebou do karantény stahuje minimálně své kolegy, s nimiž přišel pracovně do styku, což znamená, že počet zdravotníků mimo službu bude ve skutečnosti mnohem vyšší. Jednotky intenzivní péče zatím sice stíhají zvládat počet nemocných, (obsazenost JIP alokovaných pro pacienty s COVID 19 je naštěstí zatím na pětině kapacit), ovšem s tím jak bude stoupat počet infikovaných a zároveň se snižovat počet zdravých doktorů a sestřiček, kde je vyloučeno, že nenastane eskalace do španělského, či italského scénáře?
Nerozumím proto, proč ve světle těchto faktů povoluje i nadále česká vláda u tzv. pendlerů ve zdravotnictví možnost dojíždět libovolně za prací v zahraničí. Zdravotníci, kteří se starají o pacienty v Německu a Rakousku jsou osvobozeni od karantény a neplatí pro ně ani povinnost pracovat v těchto zemích minimálně 21 dní. Na naší vládě si tento ústupek vymohla německá a rakouská vláda a ta naše jim ochotně ustoupila. Tudíž dělník, za normálních okolností pracující na čerstvém vzduchu v početně omezeném kolektivu teď musí sedět doma v karanténě bez možnosti výdělku, zatímco české sestry, lékaři a sociální pracovnice smí takřka bez omezení překračovat hranice, pracovat v rizikových nemocnicích nebo domovech důchodců a riskovat, že onemocní v zemích, kde je koronavir mnohem rozšířenější než u nás, a kde neplatí povinné nošení roušek. Podotýkám, že jen v Bavorsku je počet nakažených lidí pětinásobný v porovnání s celou Českou republikou.
Už to, že vychováváme naše lékaře a sestry pro Německo a Rakousko je trestuhodné, a stejně na pováženou je to, že v tom pokračujeme i v časech pandemie. Platí bohužel, že není dlouhodobá politická vůle řešit problémy našeho zdravotnictví. Ukázalo se to ostatně už na samém počátku po vypuknutí pandemie. Hádky mezi ministrem zdravotnictví a vnitra, o tom odkud kdo přiveze jaké roušky, neschopnost ministerstva zajistit jich pro zdravotníky dostatek. Je-li ministrem zpěvák ze Superstar, můžeme děkovat tomu, že alespoň jeho náměstek svému oboru rozumí.
My to zvládneme. Známé heslo mama Merkel platilo pro miliony imigrantů, bez jména identity,vzdělání a zdravotního stavu. Když se ukázalo, že to Němci nezvládnou, nutili přerozdělovací kvóty celé Evropě. Bez ohledu na své sousedy se Německo pokusí zvládnout i virovou epidemii. My to zvládneme – i s českým zdravotnickým personálem - a co se děje za hranicemi nás zajímat nemusí… Leč můžeme se jim divit? Některé státy se holt snaží své první linie dobře vyzbroj, ber kde ber. A pak jsou státy, které své první řady prostě jen obětovávají… Pokud naše zdravotnictví ve zdraví přežije i tohle všechno, tak mne zajímá, co bude dál. Návrat k praxi před koronavirem totiž nebude udržitelný.
