Těžký život na ubytovně, stará písnička, která už nikoho nedojme

Každý se může dostat do problémů, nic proti. Soucit s lidmi v nesnázích, dobrý, beru. Aby lidi v nesnázích nebyli schopní udělat sami pro sebe aspoň minimum aktivit - tohle neberu. Pokud člověk není duševně postižený, mohl by být schopný pochopit logiku systému příčina - následek. To znamená: neplatím nájem, nemůžu si nárokovat standardní bydlení. Pokud v neplacení pokračuju i na ubytovně, pak mě čeká hezké místečko pod mostem. Čím víc dětí si pořídím, tím víc finančních prostředků budu potřebovat na úhradu jejich potřeb. Jestliže nepracuju, tak nebudu mít žádný pravidelný příjem (já vím, že sociálka může být pěkné přilepšení!). Sociální příspěvky by měly sloužit k tomu účelu k jakému byly určeny, např. příspěvek na bydlení na úhradu bydlení.  

Článek, snad psaný se záměrem vzbuzování soucitu, vyvolá spíš spoustu otázek. První nepochopitelnou už jsem zmínila: počet dětí. Další: děti školního věku často pod různými záminkami nechodí do školy. Proč? Škola se zatím neplatí, na spoustu věcí kolem školy se, tuším, dají sehnat příspěvky a alespoň bez té trochy vzdělání tyhle děti mají šanci jednou zkončit na podobné ubytovně.

Co už mě rozum vůbec nebere je věčné stěžování. Jestliže funguje jedna sprcha na celé patro z důvodu, že jakmile se ostatní opraví, hned to někdo ukradne, pak chyba nebude v provozovateli ubytovny, ale uvnitř baráku. Pokud v domě plném lidí, z nich jsou mnozí nezaměstnaní a mají moře volného času není nikdo schopen uklidit ani ve svém. natož ve společných prostorách, pak zase to špatně nebude kdesi dáleko u provozovatele domu, ale znovu v přístupu obyvatel. Nevím, jestli jsou schopni se domluvit aby dokázali společně zpacifikovat nejhorší výtržníky a "bordeláře" a dokonce nevím, jestli o pořádek vůbec stojí, jestli není jejich programem právě jen to stěžování si a ukazování jací jsou chudáci. Mám svoje letité zkušenosti, jak je možné i s malým množstvím prostředků lecos udělat vlastními silami. Když se chce, pochopitelně. Mě taky doma nikdo neuklidí, nepostará se o kytky a neumyje WC, když já sama to neudělám. A stěžovat si na tu nespravedlnost můžu tak akorát na hlavním nádraží, jak praví klasika. 

Možná by pomoc všemožných organizací na pomoc sociálně slabým a nepřizpůsobivým mohla spočívat právě v pomoci ukázat těm, co mají zbytky zájmu, jak na to. Zkusit se zaměřit na praktické ukázky včetně (pro ně) srozumitelného vysvětlování proč to dělat, jak to dělat a co jim to přinese. Organizací s všemožnými aktivisty a mořem příspěvků i dotací je na takovou práci v terénu jako máku. A pak Kocáb by mohl jít konečně příkladem.