Stopařské historky - 2. část Brzdy

Nekonečná texasská dálnice v americkém filmu. Po ní se řítí velikánský kamion řízený ošlehaným fešákem podobným Harrisonu Fordovi nebo ZZ Top. Najednou se něco semele. Tvrdý chlapík stojí na brzdách, celé monstrum se sune skoro bokem, víří se prach, z kol se kouří, brzdy kvílí. Obr se s houpnutím zastaví. Trochu jsem se zasnila. Ve skutečnosti stojím na moravské silnici velikosti odstavného pruhu texasské dálnice, na odbočce pod mírným kopečkem, aby mě bylo dobře vidět. Mávám na pár projíždějících osobáků, kolem pole, žádná poušť plná hadů brrrrr. Najednou je to tady!

Z odbočky se vyřítí naložený kamion českých rozměrů zato docela slušné rychlosti. Míjí mě a v tom se to stane: kvílení brzd, náklaďák se sune skoro bokem, víří se prach, z kol se kouří... Přesně tak, jak by to udělal ten tvrďák, uplně jsem zkoprněla. "Tyyyy vogo" vypadlo ze mě nevěřícně. Z otevřených dveří se na mě zubí kluk v džínách a familiérně haleká: "Čau, kam jedeš? Viděl jsem tě na poslední chvíli!" Ještě rozdýchávám ten hollywood a on už se dává do řeči.

Blížíme se k nevalně známému úseku, se kterým mě vesele seznamuje: "No víš, tady je dost nehod kamionů. Selhání brzd. Dlouhý a prudký kopec, naložená auta. Dole je ovšem záchytný pruh,  s měkkým asfaltem, se štěrkem a pískem, kde sice sedřou spodek, ale nevjedou do města". To asi mělo být na uklidnění. Rozhlížím se a nechápu, jak se ty nebrzdící vozy dostanou až dolů těmi zatáčkami a provozem. Zpozorním, jestli se nezačínáme taky řítit, za zády pořádný náklad. Vesele pokračuje: "Jednou mi brzdy selhaly. Dělal jsem co jsem mohl, jenže v dálce přede mnou si klidně pracuje na silnici válec. Troubím, blikám, dělám co můžu, ale válec prostě neurychlíš. To víš, že se snažil uhnout, marně. Naštěstí řidiči v protisměru byli pohotovější, tak uhnuli oni. Fakt jsem se docela zapotil!" Mě to veselé začalo připadat až dole pod kopcem. To už jsme se rozloučili.  A on odjel se svým kamionem sluncem zalitou hanáckou plání...THE END.

Pokračování příště.