Prostě jim nějak nevěřím, klukům vousatým

Jela jsem odpoledne z práce svým obvyklým městským autobusem. Přistoupil takový vousatý týpek a sedl si naproti mě. Vytáhl telefon a začal něco řešit v mě zcela nesrozumitelném jazyce, jakým obvykle mluví muži, které potkávám v pátek, když jezdí z mešity u nás na ulici Vídeňská. Domluvil a něco mě na něm zaujalo: choval se zvláštně - byl děsně nervózní. Vrtěl se, hýbal nohama, kde měl na zemi položenou jakousi igelitku. Po dvou dalších zastávkách už jsem byla nervózní i já. Napadlo mě, jestli nutně musím jet zrovna tímhle busem? Ten co jede za dalších deset minut by taky nebyl až tak špatńý. Než jsem se rozhodla, tak můj spolucestující vystoupil. Oddechla jsem si.

Když jsem to vyprávěla kamarádce, tak se mi smála, prý: "Proč by nějaký terorista vyhazoval do vzduchu právě nevýznamnou linku brněnské MHD s deseti cestujícími na palubě?" Jenže, bohužel, tak to dneska nechodí. Prakticky NIKDY se neútočí na viníky, kteří za zlo ve světě můžou. Ti jsou schovaní za ochrankou, neprůstřelnými skly a superagenty, zatímco běžný člověk, kterému jsou mocenské hry naprosto ukradené je vražděný, zraněný a navždy poznamenaný. Prooooč? Je to naprosto nespravedlivé a hnusné. Všechny strany dělají, jakože bojují za ušlechtilé cíle a holt jim za oběť padnou spousty civilistů. A pak je ovšem potřeba za ty naše masakrované nevinné zmasakrovat zase vaše nevinné. Tak to jde pořád dokola. Pochvala nebo návštěva politiků těm bostonským maratóncům nohy nevrátí, rodinám mrtvých všech národů smutek a bezmoc nezmenší.

Vím, že ve všech národech jsou lidi hodní i zlí, normální i podivíni, ale jsou národy, které vzbuzují zvlášťní pocity svou schopností mimiker. Baníkovci, hulváti, hospodští rváči, spoluobčané pod vlivem čehokoliv a jiní agresoři evropského typu jsou pro nás alespoň srozumitelnější, čitelnější a snažíme se jim obloukem vyhnout (tedy pokud nejste podobného ražení a netoužíte po fyzické konfrontaci). Ale lidi, kteří se dokáží léta přetvařovat a najednou zaútočí na hromadu náhodných kolemjdoucích, co nemají s jejich myšlenkami vůbec nic společného, budí, alepoň já to tak citím, nedůvěru i kdyby byli těmi vyjimkami. Prostě je to silnější než já, nevěřím jim.