Od deprese k bláznovství

Z minulého blogu máme za sebou pořádnou pecku, užívali jsme si depresi. Ovšem pozor, dneska mám chuť vás některé ještě víc namíchnout. Tedy ty jedince, co mají tisíce důvodů, proč nic nejde a nesnáší pozitivní myšlenky. Držte si klobouky jedeme z pořádného kopce! Jmenuje se: nikdy není pozdě! Zkuste zůstat trochu hraví a blázniví. A to se totiž vyplatí!

Můj osobní příběh začíná tím, že jsem v mládí nikdy moc nesportovala a vůbec byla spíš takové umírněnější stvoření. Jenže pak přišly náhody, které dokáží, pokud se jim nebráníme, hotové osmé, deváté, desáté a kdoví jaké divy světa nebo spíš našeho života. A vsaďte se, že o ně zakopáváme všichni!

Tak kolem čtyřicítky jsem se potkala "náhodou" s bojovými sporty, hlavně formami sebeobrany a úplně tomu propadla. Představte si ženskou, co má špatnou koordinaci pohybů, není nijak fyzicky zdatná, mezi bandou mnohem mladších šikulů. Prostě začátek hotová katastrofa, ale baví mě to dodnes. Překonání sebe sama a svých tělesných nedostatků i stálý kontakt s fajn mlaďochy vážně omlazuje.

Kolem čtyřiceti pěti jsem jakýmsi omylem vstoupila do studia a to přímo do staré dobré klasické homeopatie. Užasla jsem, co všechno umí. Ano, ano, opravdu umí. Ale nejsem nekritický fanatik, vím, že není všespasitelná a jde o velmi individuální záležitost. Tam jsem poznala a dál se potkávám s pár fantastickýma a ohromně šikovnýma babama, něco jako čarodějkama. Prostě radost převeliká. Jen ta paměť, ta paměť, natož schopnost se učit, nefunguje jako kdysi, nojono. 

Ale ještě jsme neskončili. Kolem padesátky jsem narazila na svůj první kolektivní sport. Nasedla jsem úplnou náhodou mezi dalších 22 šílenců na dračí loď. Až u prvního splavu mi došlo, že tohle je a bude pořádná dřina, já jsem neplavec a ten splav a hluboká řeka je proklatě blízko. Později jsem odhalila ještě jednu hrůzostrašnou věc: totiž, že tihle ambiciózní jedinci různého věku a pohlaví, hodlají ZÁVODIT. Což byl pro mě objev převeliký, takovou činnost jsem v životě neprovozovala. Navíc jsem naprosto nevhodný živel k této činnosti: jsem slabá ženská, jsem malé postavy a krátkých rukou. Ale netušíte, kolik nových zážitků, proher a nakonec i radosti a vítězství (něco jako ženské nad přírodními a mužskými živly) mi přineslo vytrvat. Navíc, když vás předjede loď, kde je věkový průměr kolem 70, to musí motivovat k tréninku i největšího pochybovače!

Jaká je pointa? Není v nějakém mistrování, je v tom, že nikdy není pozdě začít něco nového. Třeba v tom nebudete tak dobří jako byste byli kdybyste byli začali tenkrát před desetí lety, ale můžete být sami překvapení, co všechno dokážete v každém věku. Pro pochybovače přidám poznámku - dle aktuálního zdravotního stavu - ale chce to posoudit ten zdravotní stav objektivně, nebrat ho jen jako výmluvu, proč to nejde. Těch výmluv znám stovky, ba tisíce, dokonce sama si jich dokážu pro sebe hravě vymyslet celou hromadu. Jen jsem chtěla na vlastním praktickém příkladu praštěné ženské demonstrovat, že si nevymýšlím jakési prázdné teorie, mám to z vlastní praxe a zkušeností. A to teprve kdo ví, co mě čeká za dalších pět, deset let! 

Shrnu celý blog do jedné, pro mnohé až nechutně pozitivní věty:

NIKDY NENÍ POZDĚ NA ŽIVOT!