Antibiotika jsou někdy předepisována zbytečně

A co s tím jako chudák pacient má dělat? Vždycky mě tenhle typ článků dostane. Jak se má člověk u lékaře bránit jejich zbytečnému předepisování, pokud nemá sám lékařské vzdělání? Diskutovat s lékařem, jestli předepisuje správně? Jak má poznat, když dostává jedno balení antibiotik za druhým (což je specialita zvláště u mnoha dětí), že už je situace "přes míru" a je jako pacient spíš poškozován než léčen?

Před mnoha lety jsem se do podobné diskuze pustila. Chřipka byla silná, neschopenka nutná, tak jsem aspoň lékaře požádala o co nejšetrnější léčivo. Dostala jsem balení tří tablet. Bylo mi po nich tak, ale tak hrozně zle, že chřipka mi, proti tomu, začala připadat jako naprostá banalita.

O zbytečném předepisování mimo nezbytné případy, o jejich plýtvání i o tom, že často už nefungují na totéž, na co ještě před časem ano, se ví dávno. Dělají se studie, zveřejňují se názory odborníků, ale má to jednu podstatnou chybu: tohle všechno se servíruje hlavně těm, kteří si s tím poradit neumí - pacientům. A ti za nic nemůžou, protože si je přece sami nepředepisují!!! Mělo by se hlavně apelovat na ti, kteří mají pravomoc s tím pohnout: na lékaře! Je tu lékařská komora, dokonce jakýsi etický lékařský kodex, který by měl být dodržován a když půjdu do extrému, tak by mělo být pravidlem, že při léčbě je nejdůležitější pacient a jeho zdraví, tedy snažit se o jeho, co nejšetrnější léčbu, včetně množství léků.

Nemám nic proti lékařům. Samozřejmě jim tyhle informace nejsou neznámé, jen je možná z opatrnosti, nebo z jiných důvodů neradi používají. Proto si myslím, že by jim měly být tyto zprávy častěji připomínány. My, případní pacienti, jsme opět jen strašení a můžeme si nanejvýš připadat jako někdo, kdo je ve svém vlastním procesu léčení, krapet bezmocná figurka... Nakonec - nebojme se o svém zdraví diskutovat, máme přece na to právo. I když se to někdy nesetkává právě s pochopením.