Tato, malinko hororová příhoda se může stát komukoliv z nás. Vždy bude trochu jiná, bohužel, často mívá i smutný a nezvratný konec....
Muž na kostce.
V noci, jak je mým zvykem, dost pozdě v noci, jsem si šla konečně lehnout.
Se mnou je to tak, že zkrátka neznám míru, kdy mám zakončit den. Spánek stále odkládám, až mě doslova tlačí a rozbolí mozek a oči jsou, jak v jednom ohni. Po těchto velmi nepříjemných příznacích si uvědomím, že by se mi také mohla přihodit nějaká zdravotní újma, vypnu počítač, pustím si nějaký evergreen
a pak tedy konečně, většinou velice rychle a tvrdě usnu.Té noci o které vyprávím, jsem usnula snad ještě hlouběji než jindy. Po krátké chvilce jsem však zjistila, že vlastně nespím a že se cítím nějak divně. Nemohla jsem se pohnout a zdálo se mi, že zadržuji dech a vlastně nedýchám!! V místnosti, která je jindy tichá, a kde se ozývá pouze tikot hodin, jsem náhle jasně a zřetelně slyšela jakýsi pravidelný dech. Srdce se mi rozbušilo tím, jak jsem se silou vůle a urputně snažila otočit alespoň hlavou tím směrem, odkud vycházel onen zvuk..sykot pravidelného dechu. Hlavou jsem nakonec za velikého úsilí pohnula, ale srdce se mi rozbušilo tak silně, že málem přehlušilo tento dýchavičný šum. Kupodivu mě to uklidnilo, ale jen na malou, těžko odhadnutelnou chvilku. To, co jsem po této chvilce spatřila, mi nahnalo hrůzu... moje tělo bylo ještě víc strnulé, a ačkoli jsem chtěla křičet a volat o pomoc, z mých úst s bídou unikl jakýsi tenký a těžkopádný pazvuk a slůvko ,,pomoc!!“... Vyšlo zcela naprázdno.Náš obývák byl vždy skromně zařízen a na místě, kde by mohlo stát pohodlné a hluboké křeslo, stávala, co pamatuji, větší čalouněná krychle, potažená zeleno-žlutou, kostkovanou látkou. V té bezmocné chvíli jsem právě na této sedačce ve tvaru zaoblené kostky, uviděla temnou postavu. Vyčnívala ze tmy, která se zdála světlejší, něž ona nehybná silueta. Byly vidět pouze obrysy širokého klobouku, kterým měla zahalen obličej. Byl to bezpochyby muž. Měl na sobě ležérní černý plášť, který zahaloval mohutné tělo. Když jsem si postavu prohlédla, následoval ,,střih“, jako ve filmu. Všude byla tma a naprosté ticho... Najednou jsem otevřela oči, ale měla jsem pocit, že je něco jinak. Byla jsem v jiné místnosti, ležela jsem na zemi u plynového sporáku ... Jen matně jsem si později uvědomila, že mě kdosi přenášel silnýma rukama, jakoby potaženýma drsnou pórovitou kůží. Co se to se mnou dělo?! Byl to snad sen? .. Jestli-že ano, jak to, že byl tak živý?Jak jsem se ocitla v jiné místnosti a na podlaze? Proč jsem se nemohla hýbat a ani křičet? Ten dech, ten byl tak skutečný...V obýváku se ozývala stará dobrá píseň, kde Marta Kubišová zpívá: "Tys bejval mámin hodnej syn, co jednou spáchá hroznej čin"... "zbabělej útěk není čin"..Ležela jsem ve své oblíbené a pohodlné posteli, oknem se dovnitř dral náznak nového dne, což ve mně budilo značnou úlevu a pocit štěstí.Pomalu se rozednívalo, sporadicky, jakoby z polospánku se ozýval ptačí zpěv....Ještě, že jsou rána, co nás vítají, ještě, že máme písně, "které nás pozvedaj", které nám, nebo snad i našemu náhodnému zachránci, nedovolí spáchat tak hrozný a nezvratný čin... V té době, jsem naštěstí měla mezi svými starými evergreeny i Karla Hašlera.....
