76| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 6.

Po půl roce vztahu s Terezou se zdá být Michal v dobré kondici: o prázdninách jezdí u pošty, volné chvíle tráví spolu, plánují i společnou dovolenou. Ani ho moc nemrzí nepovedený vandr - aspoň bude dříve doma ... u své sestřičky!

DALŠÍ ZTRÁTA

Jenomže Terka, pro mne překvapivě, už doma byla! Jenže bohužel ... ne sama! V ‚mé posteli‘ drží v náručí ‚moji malou holčičku‘ úplně cizí, vošklivej a řekl bych, že o dost starší chlap!!! Ježíši, co mám dělat? Přece se nebudu prát. Ale beze slova odejít – není to porážka? A chci vůbec bojovat? Copak se dá vybojovat láska a věrnost? Mám pocit, že tu, mezi dveřmi, stojím už nekonečně dlouho. Ale nedokáži zvednout nohu, otočit se a odejít.

Co? Co mi to říká Tereza? „Michale, prosím, jdi do kuchyně, nalij sobě i mně z lednice vodku, za 3 minuty jsem u tebe,“ žádá mě tichým, ale rozhodným hlasem. Tak jo, jdu tedy vedle. Jsem jak praštěnej palicí, sedám si ke stolu a vše se ve mně láme:

      Podraz od kámoše! (zradí mě!)

     Podraz od životní lásky! (umře si!)

     Podraz od milenky! (podvede mne!)

     Kolik tak toho člověk může v životě vydržet?    

     A kolik toho asi vydržím já? (jsem vůbec člověk?)

Tereza nelhala, za 3 minuty je u mne. Beze slova vytáhne z ledničky vodku, na kterou jsem já úplně zapomněl, a naplní dvě dvoudecovky až po okraj. V tu chvíli bouchnou venkovní dveře a my konečně osaměli.

„Můj milý Míšo! Nejdřív se napijme a pak mě prosím tě, vyslechni! Nepřerušuj mě – soudit mě můžeš až pak, až ti vše povím…“

TEREZY ZPOVĚĎ

Terka se zhluboka napije a začíná mi vyprávět svůj smutnej monolog…

„Míšo, opravdu nejsem hrdá na to, cos viděl. Ale! Ani nelituji, co se stalo. Ten chlápek, jmenuje se Ivan, je tátovým kamarádem. Taťka byl voják z povolání, lampasák, ale to už víš. Když se mu na cvičení zabil voják, hodili to na něj a zarazili mu postup. Děsně ho to vzalo, vlastně měl po kariéře … psychicky na tom byl hodně špatně! Tehdy poznal Ivana – ten ho vzal mezi modeláře a dal mu nový smysl života. To mi bylo asi 10 let a já se do něj zakoukala! Chodil k nám, jezdili jsme na soutěže … a já ho platonicky milovala. On se ke mně choval jako strýček: nosil mi čokoládu, později šminky z tuzexu, pak i texasky, svetříky… Ale kromě pusy na tvář mezi námi nic nebylo! Rozumíš – NIC!

Po tátově emigraci jsem od něj dostala dopis. Přinesl mi jej Ivan. Nejdůležitější byly tyhle 3 věty:

„Terezko moje malá, pokud tu nebudu a ty budeš mít v životě velký, ale opravdu veliký problém, tak zavolej Ivanovi. Bude-li to možné, určitě pomůže! A nejen proto, že tě miluje…

Na zadní straně obálky bylo telefonní číslo. Beze jména ... ale já věděla, že je to jeho číslo! Ivana jsem pak už nikdy neviděla. Asi netušíš, kolikrát jsem měla v ruce sluchátko a prst na číselníku. Stokrát? Ne, spíš tisíckrát! Ale nikdy … nikdy jsem mu nezavolala!

Až včera se ozval on! Má vzkaz od táty a velmi, velmi málo času. Staví se u mě na druhý den odpoledne, tedy dnes! Když přišel, tak jsem se ho málem lekla. Hodně se změnil – zhubnul, zešedivěl, zestárnul, má ztrhanou tvář a času – necelé dvě hodiny! Pak musí zmizet, zřejmě už navždy! Ano, dnes to s ním byl úlet, ale nemohla jsem si pomoci – musela jsem s ním být, aspoň jednou, jedinkrát za život! A dneska jsem měla poslední šanci! Máš právo mě soudit, máš právo mě odsoudit! Pochopím to, ale nelituji a jsem nakonec ráda, že to víš. Asi bych ti to na sebe stejně dřív nebo později práskla. Ale chci, abys věděl … že tě mám stále … a moc ráda! Slovo ‚miluji‘ mi zatím ještě nejde dobře vyslovit, ale věz, že neexistuje na světě jiného muže kromě Roberta (= bratr), kterého bych měla raději. Moc bych chtěla, abys zůstal, objal mě, ale samozřejmě pochopím, když odejdeš…“ Terezka zmlkla…

Vodka mi dělá příjemně. Na duši i na těle. Terezky vyprávění na mě působí jak pohádka na dobrou noc. Nechci už dál řešit Ivana ani emigranty – chci už spát a Terku mít vedle sebe! Nechci už na nic myslet! Jenže, tak jako v životě mnohokrát, i v tomto bodě jsem se zmýlil. A to velmi krutě.

„Milý, proč nic neříkáš?“ ptá se po chvíli Tereza.  

No, tak jo… "Teri, nemohu a nechci tě soudit a už vůbec ne ztratit! Kdo je bez viny, ať hodí kamenem! Já to určitě nejsem. Kdyby se tu teď objevila Lenka, tak s ní taky odejdu a nejen do postele! Promiň mi tu upřímnost, ale dnes jsme k sobě upřímní, že? I já už totiž vím, co je to životní láska a hlavně, co je to nenaplněná, popřípadě ztracená životní láska! ... Ale dneska jsi mojí životní láskou ty! A já o tebe nechci přijít! Takže můj návrh zní: smažme to! Pokud Ivan odchází a ty zůstáváš, zůstanu i já. Mám za sebou těžkej den, rozešel jsem se ve zlém s Liborem, dovandrovali jsme dřív, než jsme vůbec začali. A hlavně se mi chce děsně spát. Pojď prosím, ke mně!“

„Michálku, i já tě prosím, vydrž chvilku, potřebuji s tebou probrat ještě jednu, pro nás dva strašně důležitou věc.“

„Teri, až ráno, taky prosím!“

„Tak dobře, jdu se vysprchovat! A jak tě vidím a cítím, tak je jasné, že jdeme do sprchy oba!“

„Já néééee!!“

„ Ale jen pojď, umyju ti hlavu a ty mně můžeš záda!“

„Tak jo! Ale umyju ti taky bříško i podbříško … i podpodbříško!“

„To už jsou kolena, ne? Ty jsi mi nějak obživl, zlatíčko!“

„Tak co, bereš?“ ujišťuji se, ať nevstávám zbytečně.

„Můžeš si mě umýt celou, ale už konečně pojď, ty moje špindíro!“

„Už letím!“ No, letím … to je příliš přehnané tvrzení. Řekněme, že se snažím zrychlit. Ostatně, jak zní přísloví? Přece: „Spěchej pomalu!“

****

... pokračování příště...