71| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 1.

Níže uvedené, vybrané texty popisují takřka osudový vztah hrdiny dvoudílného románu Príma život Michala a zdravotní sestry, později i lékařky Terezy Iellingové ... když původně epizodní kontakt se natáhne na dobu 15 let.... 

Protože se jedná o téměř neupravené fragmenty vytažené z textu - je jisté, že bude třeba použít jistou dávku fantazie k doplnění neuvedených střípků života obou protagonistů. Tak alespoň krátké uvedení do děje: Michal se vrací ze školního, lyžařského zájezdu. Místo očekávaného uvítání jeho dívky Lenky se mu dostává jen informace o jejím nečekaném ochoření a následné hospitalizaci. Pochopitelně spěchá za ní do nemocnice…

02 / 1981

Vbíhám do nemocnice … kde tu sakra mají nějaký příjem? Aha, tady! Podle šipky bych jej měl najít po 15 metrech,  za rohem vlevo…

„Pokud nejste rodinný příslušník, tak vám stejně nemůžeme nic říci,“ vypakovala mne razantní sestra předdůchodového věku ven stejně rychle, jako jsem tam vlítnul. No, příslušník zatím nejsem, kvůli návštěvě v nemocnici se přece nebudu hned ženit, říkám si v duchu a zklamaně odcházím … když slyším příjemný hlásek druhé, výrazně mladší sestřičky…

„Počkejte pane prosím! Vaše dívka je na operačním sále v budově ‚Bé‘ – ve 2. patře. Tam si počkejte, ostatně je tam už její maminka. A nebojte se, všechno dobře dopadne, naši páni doktoři jsou machři!“ říká a dál se mile usmívá.

„Moc vám děkuji, sestři,“ v rozpacích jí podávám ruku a nevím proč – jaksi automaticky, ji chci dát pusu na tvář. Jenže takovou reakci sestřička nečekala. Škubla sebou – a pusa jí tak nakonec přistála kdesi za uchem. Teď je zase v rozpacích sestra – na vizitce má jméno Tereza. Hezké jméno, ale není času na flirt. Otočím se a valím do toho ‚B-éčka‘. Utíkám, schody beru po dvou, takže záhy jen ztěžka lapám po vzduchu! Konečně jsem tady, už vidím i Lenčinu matku. Právě vstává. Teda ne kvůli mně - důvodem její aktivity jsou otevírající se skleněné dveře se štítkem: OPERAČNÍ SÁL. Vycházejí z nich dva, docela ‚kontrastní‘ doktoři: malý a velký / starý a mladý / smutný a … taky smutný? Počkat, tady něco nehraje! A vůbec, proč se oba tak mračí?

Zbývá mi ke skupince dojít sotva 5 metrů, když slyším promluvit toho staršího: "Milá paní ... je nám to moc líto, ale už se nedalo nic dělat … přivezli nám ji příliš pozdě…“ a další slova už není slyšet. Zanikají v hlasitém pláči Lenčiny matky. Nic nechápu! Cože? Co to je za blbou, hodně blbou srandu? Co to sakra, melou za nesmysly – jak přijela pozdě? Kam přijela pozdě? S chřipkou či angínou…? Mamka náhle ztichla … ale to jenom proto, že se v mdlobách sesula k zemi. Lékaři jí odnáší na sál. Jo, na ten sál, kde možná ještě leží její – už neživá, dcera! Mrtvá dcera!!! A také moje láska … milenka … pampeliška! Je prý fuč! Je neživá, mrtvá, už tu není!!! Už ji nikdy neuvidím!!! Nikdy??? … Néééé, to nééée!!! Točí se mi hlava, nohy podlamují a … pak ztrácím vědomí i já!

**** 

Probouzím se – nevím kde. Nade mnou se sklánějí cizí obličeje. Jeden mi přijde docela povědomej. Toho už jsem někdy viděl – není to ten revizor z tramvaje? Tak mě přece jen dohnal!  Něco říká, ale nevím, co. Nemohu se soustředit, je tu hluk. Ne, není to revizor – je to ten mladší doktor! Stojí nade mnou a pomalu otvírá ústa … jenže, na co se mě to ptá?

„Jak se jme-nu-je-te?“

Cože? Jak se jmenuju? No, jak bych se měl jmenovat? Pořád stejně: „Michal! Jmenuju se Michal Čech!“

Obličej má z mé odpovědi evidentně radost. Taky jsem rád, že se mu mé jméno líbí. Mně se zase tolik nelíbí. Brácha je Martin, jeho jméno se mi líbí víc. Táta je Milan, to se mi také líbí. Co to zase říká doktorův obličej? Musím se soustředit…

„… sestři, píchněte mu ji raději ještě jednou … ano, zase desítku. Jak se probere, tak mu uvařte kafe, silný. A taky by měl hodně pít! Bude malátnej a zřejmě plácat nesmysly. Pak ho ‚zaparkujte‘ na křesle v čekárně, hoďku si tam ještě pospí.“

„Vezmu ho na lehátko k nám na příjem, pane doktore. Bude pod dozorem – jako na jipce!“ usmívá se sestra.

„Ale Terezko, to už přece není vaše starost!“

„Já vím, ale … také vím, jak mu je, teda jak mu bude – až probere. Bude mu zle, moc zle!“

„Jo, vlastně i já vím Terezko … maminka, že? Ale stejně se klidně vsadím, že jednou budete svatořečena! Toho jména už druhá – myslím. Řeknu Oldovi, ať vám ho tam zaveze."

„Děkuji vám, pane doktore.“

„Vy mně? Já vám a … hlavně tady mladej by vám měl líbat ruce, až se probere! Netuší, že při vší smůle právě vyhrál hlavní cenu – tedy vás! A počítejte s tím, že jak se probudí, bude myšlenkově mimo, ale to už jsem říkal, že? Taky jsem nějak mimo … zatracená práce! Taková krásná, mladá holka, život měla před sebou … a zrovna jsem ji musel dostat já! To zase bude noc. Mějte se, Terezko … a kdyby něco, ještě tu tak 2 hodiny budu, klidně volejte!“

Usínám. Sem hrozně unavenej. Ale důležité je, že jsem vyhrál! Říkal to ten doktor. Jenom jsem nepochopil co a kolik?

****

Že se mi rychlé pomoci po ztrátě vědomí dostalo jen díky sestřičce Tereze, přinášející na oddělení poštu – jsem se dozvěděl brzy. Ale až mnohem, mnohem později mi Terezka prozradila, že se šla na to béčko podívat, jestli jsem v pořádku, záměrně – pod vlivem mého pokusu o políbení!