56| Bez klíče!

Psáno téměř v 'kómatu'. Už je to tak - jsem nemocen! Žena by řekla: rýmička, smrtelná mužská nemoc na 7 písmen. Jenže 38,3 je už slušný hic, bolí mě všechno! Proč neležím a nepotím se, proč nepíši něco užitečného... že by závěť??

"Michalééé, počkééj!" volá na mne externí pracovnice úklidu - Jana. Poslušně se zastavuji a přemítám, zda má pro mne zprávu dobrou anebo špatnou. Popravdě, nemám teď zájem o žádnou. Není mi dobře, cítím, že na mě cosi leze - a žena mých snů to určitě není.

"Michale, mám pro tebe bezva téma!" volá Jana vítězoslavně. Copak už jsem si na nedostatek nápadů stěžoval už i jí? A proč ne jí, vždyť si stěžuji skoro každému.

"Neříkej, fakt?" projevuji povinný zájem - opravdu mi není dneska moc dobře. Ale jednak jsem slušný kluk a za druhé: úklidová klaka, pečlivě sledující a likující mé texty na blogu, neváhající (i při svém mizerném platu) občas utratit nějakou tu stokorunu za knížku ... opravdu nemůže za můj mizerný zdravotní stav. Smířeně se tedy Jany ptám: "Tak o čem to tvé úžasné téma je?"

"Zabouchla jsem si dveře, do bytu ... teda od bytu," vyhrkne Jana." ... čekám, co bude dál, tak pokračuje... "chtěla jsem jít venčit psy - víš přece, že mám už 3 feny. Dvě už byly na chodbě ... jenže třetí, nejstarší, nikde!"

"Jasně ... a dál?" čekám stále na pointu.

"Dál už už nic, teda ... zabouchly se mi ty pitomé dveře."

"Tak jo, děkuji ti za tip. Jak mi bude líp, tak se nad tím zamyslím," vyhrknu a jdu umřít na velín.

****

MICHAL: Po 24 hodinách válení se v posteli cítím, že v ní už nevydržím snad ani minutu. Kromě toho mám obstojný hlad. S předtuchou zbytečné vydané energie jdu vykonat inspekci ledničky. Tušení mě nezklamalo, tady by doktorka Cajthamlová zaplakala nad výdělkem - moc by toho z ní do koše nevyhodila. Kde nic není, ani ona nebere.. Nakonec dávám dohromady 5 mini brambor, vajíčko, koření, mouku, a slaninu - sláva bude bramborák. A byl, fotka vpravo je toho důkazem ... jenže mě mezitím přešel hlad. Co mohu dělat dál? Žehlit rozhodně nebudu, třeba by to byla zbytečná práce, fakt se necítím nejlíp! V tom si vzpomenu na Janu a její tip. Tak nevím ... jestli mě včera nenapadlá vtipná pointa, tak dnes mě nenapadá vůbec žádná. Jenže sliby se mají plnit!

****.

JANA: Sedím v obýváku, zabalena v dece, obložena všemi psy ... a čumím na bednu! Můj bejvalej by řekl: promarněná neděle. On je sportovní typ. Ostatně ani já jsem za mlada jen neležela za pecí - ale teď už je to jiné. V práci se přes týden nalítám ... a taky roky přibývají. Studuji tv program a promlouvám ke svým psím slečnám: "Tak jo holky, jdeme ven! Máme na to 20 minut, no vlastně už jenom 19!" Jo, jo - na slova: 'ven' a 'piškotek' slyší všechny tři znamenitě! Už jsou na chodbě? Beru klíče a jdu za nimi. U výtahu je pro sichr ještě počítám: 1 ... 2 ...  a kde je třetí? No jasně, líná Deborka si dává na čas. Vlastně, to jí křivdím - není líná, jen už je stará a nemocná. Skoro jako já. Vracím se pro ni...

"Tak pojď Debíšku, půjdeme pomalu, to  víš, že jo..." zvoní mi mobil. Květa, šéfka mě žádá o sobotní směnu. Zabouchnu dveře ... a v ten okamžik mi svitne: PRŮSER!!! Nemám klíč! K sakru ... 2 feny mi už lítají bezprizorně po sídlišti ... a kde je babička Debora, to vůbec netuším! (možná, že doma) Zato dost bezpečně vím, kde mám teď klíče. Doma na polici! Co teď? Ve vytahaných teplákách a obnošeném kabátě, bez peněz, bez mobilu ... no slušně řečeno, jsem v pr.....!

**** 

MICHAL: ... a nejen Jana. I já jsem skončil! Právě mi došlo, že neznám pointu, nevím, jak to vlastně dopadlo, jak se nakonec dostala domů?! Mám docela bujnou fantazii, ale buď mi to moc nemyslí, anebo je to fakticky dost velká prekérka.

****

JANA: Hlavou mi bleskne nápad. Domovník! Ten musí mít kontakty, mobil a možná i nářadí. Beru to po dvou schodech do čtvrtého. Zvoním asi 5 minut, i když mi je už jasné, že doma prostě není! Beztak sedí s ostatními vohnouty v hospodě. No, takhle voháknutá tam za ním opravdu nepůjdu! Jenže s přibývajícím časem se zvětšuje mé zoufalství a umenšuje můj ostych. Jsem rozhodnuta obejít klidně celej barák! Zvoním na další 2 byty - odpovědí mi je další 2x nic. To je strašné, jak lidi furt rajzujou, zřejmě obráží nákupáky. Aby jim náhodou něco nevyprodali!

Za dalšími dveřmi slyším hudbu - tady doma opravdu jsou, ale ... mládež má mejdan, tak tady také nic. Jenže ... jenže se mýlím: "Počkejte paní... Radime! Máš tu fušku a šanci udělat dobrý skutek! Paní nemá klíče a ty ses vytahoval, že uděláš každou Káču!" volá sympatický mládežník u dveří na kamaráda do hloubi bytu, odkud se vrací odpověď.

"Když to Radimek říkal, tak myslel Káču dvounohou, ta do 25! A paní je kolik?" zní odpověď třetího.

"Nebojte se paní, to jsou jen jejich srandičky. Radim je mechanik - on vám ty blbý dveře otevře na to tata! Že jóóó, kamaráde?" osloví mladík u dveří Radima, jenž se jako anděl spasitel vynořuje z mlhoviny všudypřítomného dýmu.

"Jasně madam, berte to tak, že už jste vlastně doma. Tak pojďme!"

Měl pravdu, nevím jak to udělal, ale za pár minut vcházím do dveří: "Vydrž Debie, jen zaplatím Radimovi a půjdu ven i s Tebou."

Jenže Radima už není. Už je zpátky na mejdanu, kde uhání nějakou další a mladší 'káču'! A pak, že je ta dnešní mládež zkažená?! Jistě ne víc, než jsme byli v jejich letech my!