55| Tak to už je zlé!

Blbě vidím! No a co? Blbě slyším! Nevadí! Moc necítím! To je spíš výhoda! Nic moc si nepamatuji! Spíš nic, než moc! Jenže včera ... včera jsem nepoznal vlastní dceru! Kam to půjde dál??

Zítra jsou opět prázdniny, pojedu s dcerou k babičce! Cesta na nádraží bude naknap, škola končí v půl 2, vlak jede v půl třetí! Ve spolupráci se ženou a paní učitelkou rozjíždíme akci ne nepodobnou té z filmu "Kulový blesk": Káťa má povolený mobil, jak budu u školy - prozvoním ji a  paní učitelka ji pošle do šatny. Zajedeme pro ženu, ta nás odveze na nádraží a auto pak zaparkuje ve firmě. Skvělý plán.

Problém č. 1: Sakra, chtěl jsem vyjet v jednu z domu - to je za 5 minut, jenže ještě nejsem jaksi vysprchovanej, kufr není dobalenej ... důvod? No jasně, počítač! Chtěl jsem si dát 1 - 2 hry na uklidněnou ... a pohled na hodiny mě usvědčuje z toho, že už zase hraju přes půl hodiny. Takže jako na vojně: tam jsme také čekávali, abychom potom mohli spěchat ...  a kvaltovali, abychom se pak nudili při čekání! Vyjíždím se ztrátou 8 minut. Riskantní, však bravurní, jízdou stahuji 5 minut. Parkuji a prozváním. Zatím jsem v klidu. Po 5 minutách prozvoňuji dceru opět, vzápětí zvoní na přestávku. Už slyším dívčí smích ... skvělé, Katynka už jistě běží do šatny... 

No běží, ale úplně jiná holčička! Začínám být nervózní, zvlášť, když ani druhé děvče mi není dcerou. Kdesi je problém číslo 2. Volám ženě a vyrážím zjednat nápravu přímo do třídy. Tam je dětí spousta, ale...

"Jé, Kačenka už běžela, museli jste se minout!" netěší mě paní učitelka. Otáčím se a spěchám zpět k šatnám. Vůbec netuším, jak jsem mohl dceru minout - 2 chodby a schodiště. Jsem dole, když mi zvoní mobil: "Tatí, kde máš auto? Nevidím tě?"

"Jak nevidíš? Taky tě nevidím, kde jsi?" jen ztěžka se ovládám.

"No, na chodníku, u parkoviště - ale kde jsi ty?"

"Já? Já jsem tam, kde jsem měl být - tedy v šatně..." vybíhám ze školy a v dálce vidím dceru.

"Můžeš mi říct, kde jsi byla? Kudy jsi šla? A proč jsi nereagovala na prozvonění?" chrlím na ní otázky a příkazy," teď  už nikam nevolej, nasedej ... spěcháme!"

"Musím zavolat mamce! Zvonění jsem neslyšela!"

"Skvělé, tak proč jsi nepřišla po zvonění s ostatníma?

"Jak nepřišla, vždyť jsem tam byla!" dělá si to dítě ze mne srandu? Otáčím se, abych vycouval z řady ... podívám se na dceru a ... ! Ale ano, tuhle dívku s namalovaným obličejem jsem v šatně viděl, dokonce mě i zdravila, ale ... ale jaksi jsem v ní svoji dceru nepoznal!!!

"Co, co, co to máš na sobě, jak to vypadáš? To jsi byla ty? A proč ses ke mně neznala?" chrlím zmateně další otázky.

"No tati, přece víš, že jsme slavili Helloween! To musíš mít přece masku! A hlavně, já jsem tě zdravila!" dodá skoro uraženě dcera. 

Čas běží, naše jízda městem pokračuje - problémy už nepočítám. Samozřejmě vše je naopak: na semaforech jenom jedna barva - červená, v centru kolony - začíná dopravní špička! Ztrácím nervy, předjíždím vše po kolejích a ... hlavou mi jak na světelných novinách v tramvaji, běží jen jedna informace: NEPOZNAL VLASTNÍ DCERU!

O půl hodiny později. Sedíme v kupé soukromého dopravce, před sebou laptop, teplou kávu ... vypadá, že jsme vše stihli. Ano, vlak jistě, ale co se mnou? Jak se vypořádám tím, že nepoznávám své děti? Asi jako vždycky, napíšu o tom povídku! A vy? Vy si to holt budete muset číst :-). Kecám, nemusíte...