54| Dušičkové rozjímání

Tento příběh mi vyprávěla kamarádka ... a já, zatím bez "dušičkových" zkušeností, jí slíbil, že vám jej     převyprávím. Zastavte se na  chvíli, odpočiňte a ponořte se do svých vzpomínek, teda pokud  chcete....

Pohled do kalendáře mě, ostatně jako každý rok zase překvapil - už je tady podzim! A s ním i svátek zesnulých tzv. "dušičky“. Když slyším "dušičky", vždy se mi vybaví Ladův vodník sedící na vrbě, mající pod vodní hladinou srovnanou řádku hrníčků s dušičkami. Brrr, tak na koupání to dnes rozhodně není! Sluníčko se nakonec přece jen vykulilo ze své nebeské postýlky a svítí si na nás, jako kdyby ho za to platili, ale teplo vypadá jinak. No, co bych chtěla, vždyť máme konec října! Je čerstvo, ale zase se mi dýchá lépe. Než nastoupím do auta, naloženého svíčkami, květinami, věncem a pracovním náčiním, pokochám se pohledem nahoru, na svoji pýchu … na kvetoucí balkon. No, příští týden už budu muset své kytičky zazimovat.

Vyjíždím z města, nemám to daleko – do vedlejší vesnice je to sotva pár kilometrů. Mým cílem je místní hřbitov, kde od loňska spočívá v rodinném hrobě i můj tatínek. Musím hrob „načančat“, zítra přijedu s maminkou – všechno musí být jako ze škatulky. Tááák, koukám, že městský problém s parkováním se, alespoň pro dnešní den, přesunul i na českou, tedy moravskou vesnici! U kostela se nechytám. Ááa, tak přece jen mám štěstí – od brány právě odjíždí hezká audinka. Hmm, také by se mi líbila. Teď ale beru za vděk místem, jež po ní na několik okamžiků zůstalo volné! Naložena jako soumar, v dobré náladě procházím bohatě zdobenou, tepanou, hřbitovní branou, když … mi zamrzá úsměv na rtech. Hlavou mě probleskla myšlenka, že jsem zapomněla v autě zapalovač! Jako vloni! Připalováním od sousedovy svíčky jsem si tehdy spálila nehet! Tak to ne – to se letos nebude opakovat! Vracím se a uvádím tak v omyl přijíždějícího řidiče doufajícího v můj odjezd, však teď má bohužel smůlu.

Jdu hlavní cestou, ještě předloni lemovanou vzrostlými topoly. Jenže i stromy chátrají … i stromy umírají. Vloni je pokáceli – prý z bezpečnostních důvodů. I má praktická maminka s tím souhlasila, kdo má stále uklízet listí z hrobů! Já jsem ale romantik, cesta se stromy byla rozhodně krásnější. Jsem na místě. Dnes nebudu mít moc práce, místo je udržované. Jen ometu listí a vlhkým hadříkem utřu mramorový náhrobek zdobený zlatým křížem. I tatínkovo jméno je vyvedeno ve zlatě. Jak charakteristické – tatínek měl zlatou povahu! Moc mi chybí, ještě jsem si nezvykla, že tu s námi už není. Ještě vyměním květiny ve váze a položím, mi kamarádkou vyrobený, lesní věnec … přesně doprostřed. Tááák! A pak, za vlídného tatínkova dohledu, přistupuji k trochu obávanému, ale i tajemnému rituálu zapálení svíček… Výborně, letos se akt zdařil bez nehtů obětí! Prohlížím si hrob a jsem spokojena – zítra můžu s maminkou bez obav přijít!

Najednou, už nezaměstnaná krášlením hrobu, se mi zastesklo! Nejen po tatínkovi, který se dožil požehnaného věku – 91 let, ale i po životě, který nás žene zběsilým tempem až… sem! Ne, nechci být smutná! Pohledem se loučím s tatínkem a přebíhám ob dvě uličky k hrobu, kde spočívá s babičkou i její manžel, můj dědeček – po našemu staříček se stařenkou. To se mi moc líbí, připomíná mi to Karafiátovu knížku o broučcích. I jejich hrob zdobím květinami a zapaluji svíčky. Už mi začíná být zima, zítra se budu muset tepleji obléknout. Určitě se tu zdržíme, projdeme celý hřbitov a maminka mi znovu povykládá o těch, kteří zde leží a které znávala, pozdravíme se se sousedy. Až potom si zajedeme do města, do cukrárny ... na kafíčko, zákusek a stopečku griotky – přece na tatínkovu a kmotříčků počest. Tuto tradici držíme již dlouhé roky – a porušit ji? To by určitě nepřineslo nic dobrého!