51| Jak jsem se zasnil...

Už jsou opravdu všichni otravní: mamka, dcery, v práci … všude jen slyším: „Běž se ostříhat! Nedělej ostudu...."

Nejsem rád do ničeho tlačen. A na vlasy jsem zvlášť háklivý. Jsou snad i důležitější věci na světě, ne?! Ostatně … u holiče jsem už letos jednou byl – tuším v lednu nebo začátkem února. Vzal jsem to z gruntu: devítkou do hola. Pocity? Žádné zvláštní! Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla má holička. Věk? Těžko říci +/- 35, štíhlá brunetka. Sympatická – moc! Jenže se přece kvůli ní nebudu chodit stříhat každý měsíc, ne? Blbý je, že už přes ty pitomý vlasy pořádně nevidím. Nosit sponky? Blbost. A co takhle zkusit gel? Zafixuje to vlasy a proti stříhání ušetřím 65 korun. Zkusil jsem to, ale nikdo mou změnu image nechválí. Asi nezvyk. I Pepa z práce si mi dovolí říci, ať si zkrátím vlas. Ale co pak s tím gelem?

Hurá! Dnes mi došla renta, tak jo, půjdu se teda ostříhat (nepotřebuje někdo gel, silně tužící?). Mažu do salonu, kde ze mne udělají elegána: "Dobrý den, posaďte se!" … stejná židle jako v lednu, stejné zrcadlo, ale je to i stejná holička? Nevím, ale štíhlá brunetka, kolem 35 to je. Takže se budu tvářit, že je to ta … o které se mi už v lednu několik dnů zdálo. Rozhovor se nadějně rozvíjí: než se vyžvejknu, co chci mít na hlavě – uplyne pár minut. Pak už plácám, co mi slina na jazyk přinese. Plácám a sleduji zručnost holiččinu. A nejen zručnost … je moc pěkná tzn. jistě vdaná, doma má děti a chlápka, jenž by měl jistě pramálo pochopení pro mou potřebu verbální komunikace! To docela chápu – také by se mi to, být na jeho místě, moc nelíbilo. Za 15 minut jsem hotov! Paní je nejen rychlá, ale i šikovná – dokázala, že se dokážu na sebe podívat do zrcadla. To není vždy pravidlem!

Sakra, přichází další zákazník, zatímco já už jsem prakticky na odchodu. Tak je to jasné – opět se nevymáčknu. Platím a blekotám, že se zase za 9 měsíců stavím.

„To přijďte dříve!“ slyším odpověď. Cosi zadrmolím. Paní je nejen pěkná a rychlá, ale také hodná! Myslí si, že jsem nerozuměl a ještě 1x , ne 2x mě pozve do provozovny. Panebože, to je nahrávka na smeč jako prase: stačilo jen říci: „A kdy by se vám to tak asi hodilo?“ Ona by řekla: "Jste vtipnej, přijďte za 3 měsíce.“ A bylo by vymalováno! Místo toho tady smolím text, který ji snad aspoň trochu pobaví. Jenže i kdyby byla snad svobodná či rozvedená – dost těžko bude nezadaná. Takových nabídek na kafe má jistě několik do týdne. Proč by měla čekat na mě, to tedy fakt nevím! Kvůli mým vlasům to jistě nebude. No nic, když už jsem se vepsal až sem, tak se pokusím o sci-fi, o nástin možné budoucnosti tak – jak to vidí moje fantazie. A já mám velmi bujnou fantazii!

Budoucnost úžasná...

Vcházím do oficíny, uvnitř však nikdo … i když: „Moment, už letím!“ zazní hlas zpoza plenty vzadu. Chvilka napětí … a bingo! Přichází ona, jakže se jmenuje? Na vizitce čtu: Monika, Monča, Móňa! Vypadá to, že je nejen hezká, rychlá a dobrá, ale také chytrá a rozhodně ne sklerotická! Vlastně má všechno, co mně chybí: „Co vy tady? Zase takhle brzo jste přijít nemusel!“

Prokoukla mne, ale usmívá se. To mi dodá odvahu podat jí trojlist s povídkou. Zvědavě si jej prohlíží. A už čte ... stále se usmívá. Znamená to něco? Dočetla. Zdlouhavě se na mne zadívá: 5 vteřin … 10 … 20? Nekonečná doba. Měl bych přestat civět jako blbec … a něco říct. Pokládám tedy 1., dost důležitou otázku: „Nezlobíte se?“ Zavrtí hlavou. Dobrá, tak pokládám 2., také velmi důležitou otázku: „A jste prosím, zadaná?“ Zase zavrtí hlavou. Skvělé! Kladu 3., tu úplně nejdůležitější otázku: „A přijdete?“ Odpověď je stejná jako v předchozích případech, pouze horizontální pohyb hlavy se změní na vertikální. „A kdy?“ kladu otázku 4., závěrečnou….

„Zítra na mě počkejte … počkej … jak se vlastně jmenuješ? … Michal? … já Monika, to sis přečetl, že … takže zítra v 6! Stíháš?“ Jasně, kývám, že nic není problém. Dostávám pusu na tvář a ani nevím, jak jsem se dostal ven! Oj, to bude večer, noc a celý příští den – plný představ a čekání! Pádím domů: prvním bodem je generální úklid, druhým nákup, třetím večeře … a pak? Pak se děj vůle boží!

... nazítří...

3 minuty před 6 stojím u vchodu. 18:00 - se nic neděje ... 18:02 – zhasínají uvnitř světla ... 18:03 – se otvírají dveře, vychází neznámá blondýna … a za ní ... Monika: „Ahoj Michale!“ opět dostávám pusu, již ne na tvář! Rychlé rozloučení s blondýnou a vyrážíme.

„Kam mě to vedeš, Michale?“ zní po chvíli dotaz... „Do klubu,“ zní odpověď.

„Ale tohle je normální panelák!“ konstatuje ona... „To se nevylučuje,“ odvětí on.

„Nejdeš mě představit rodičům, že ne?“ strachuje se... „Žiju sám,“ stručná odpověď.

Odemkne dveře s mini nápisem: club 007. Vstoupí a ona už slyší tichou hudbu, na stěně blikají barevná světýlka, za barovým pultem stojí číšník! Všude kolem zapálené čajové svíčky, ale nepodává se čaj, vybuchuje sex – ne, to je vtip, vybuchuje sekt (špunt mizí kdesi za skříní) a číšník už nalévá číše… „Tak tě tu vítám,“ pronese minimalistický přípitek a jemně ji políbí, „no, jako na tykání, my si tu všichni v klubu tykáme“ … dodává už zbytečně.

„Máš velký hlad?“ zní otázka, spíše řečnická ... a na talíři přistály 2 obří řízky, aby vzápětí zmizely v mikrovlnce. Z lednice je podána miska domácího salátu…

„To už máme vánoce?“ ptá se ho. „Jistě – já tedy určitě…“ odvětí. Tak ještě citron a večeře je připravená k likvidaci: „Dobrou chuť!“ „Dobrou!“

… po 20 minutách…

„Bylo to skvělé! Je skvělé moci se najíst … a nemuset vařit! Kolik platím?“

„Šekem, cashem nebo bartrem?“ ptá se číšník.

„Můžete vyjít zpoza baru – nechci křičet,“ zardí se.

Číšník mizí, přichází zákazník Michal: „Všechno v pořádku?“

„Ano, v nejlepším, budu platit! Bartrem…“ a když k ní přistoupí, políbí ho: Jemně a dlouze…

… po 20 minutách…

Na baru teplá zbytek sektu, v zadní části na prostorném „letišti“ leží ona, stulena mu v náručí – na sobě jen jeho velké, bílé tričko … jež více odhaluje, než zakrývá. Na něj už triko nezbylo! Z repráků zní romantická melodie, pokoj je osvětlen pouze svíčkami. Žaludky jsou nasyceny, v hlavách příjemné malátno, kůže dotyky jsou oběma více než příjemné - ponoření do snu je otázkou několika chvil.

„Je mi moc hezky,“ zašeptá a pohladí ho po tváři – jak jinak, než něžně, „ale nebudeme spěchat, že?“

„Takže zůstaneš do rána?“ ptá se se slyšitelnou nadějí v hlase on.

„Ne! Ven mě odsud opravdu nedostaneš ani heverem,“ políbí ho na tvář, otočí se k němu zády, zavrtí zadečkem, zavrní jako velká kočka … a usne! On má zpoždění pouze nepatrné.

… po 2 hodinách…

… se on probudí a šíleně se lekne: v posteli je sám! Naštěstí ve stejné chvíli slyší spláchnutí, dveře koupelny vrznou (budu je muset namazat, pomyslí si) a už se k němu sune, obtáčí ho jako krajta a líbá ho na každý centimetr jeho těla…

… po další hodině…

… zhasla už i poslední svíčka. Co dělají? Zase spí! Zpocení a unavení – opravdu nespěchali! Počkali si ... 2 hodiny … a pak již nebylo síly, která by je oddělila…