46| Dívím gek, vy ne?

Tato povídka nabízí nepřeberné množství atraktivních nadpisů, třeba: Jak jsem vytopil klenotnictví! Praní není žádná věda! Jaký pán - taková pračka apod. Ale já ne! Já si vymyslím nadpis jistě zvláštní - že by mimozemský? Ba ne!!

Dnešní text píši po dlouhé době na "první dobrou", tedy přímo do blogu - to zas bude chyb! V každé větě několik červených hádků. Ale k věci: minimálně 3x jsem si přečetl pravidla pro napsání (pokud možno) dobrého blogu.

Takže už vím, jak moc záleží na atraktivitě nadpisu, trefeném perexu a fotečce k tématu! Co tedy v sobě skrývá ten záhadný shluk písmen v nadpisu, že jsem ho upřednostnil před téměř až bulvárními titulky z perexu? Jednoduše náhoda, někdo říká osud, jiný zas intuice... Hned z kraje doznám, že je to nadpis ryze český - a skrývá v sobě hned 2 informace. První je úplně banální odpověď na dotaz mé kamarádky: "V čem pereš, co dáváš?" A pohled na klávesnici přináší informaci druhou, že psát bez překlepů představuje pro mne nemalou potíž! Záhada je tak vbrzku vyřešena: správně napsaný nadpis by měl znít: Dávám gel! Ale k věci... vraťme se o den zpět...

Je nedělní ráno, přijíždím z noční, z krajského do mého města. Prší, je nevlídně ... kombinace: tma, déšť a únava je pro mne téměř smrtelná. Ale už je dobře, auto je zaparkované, klíče nacházím v báglu na první pokus. Odemykám, servu ze sebe většinu oblečení, napiji se a s vědomím toho, že mě již nikdo a nic nemůže odradit od úmyslu natáhnout se ... a spát (klidně až do večera), uléhám. V tom mi hlavou proletí myšlenka! Kruci, celé dny nic - a teď, nečekaná, nezvaná - je tady! Nepříjemná, nepřejícná a vlastně hloupá! Nezapnul jsem pračku! 

Co teď, vylézt z postele? Přidat z báglu košili, nalít gel a zmáčknout jeden knoflík? Ostatní je už přednastaveno. Nééé! Nechci! Zapnu ji, ale až se vyspím... Hm, tak ne, po několika minutách zjišťuji, že mi není dáno (s myšlenkou na nezapnutou pračku) usnout. Počítám do tří, ještě jednou a pak přeci jenom vstávám... OK, pračka dostala sv: mé prádlo i gel - ještě si nabírá vodu - tak už snad mohu jít konečně spát, ne?! Jenže, co je? Nohy mě nenesou zpátky k pelechu ... co dělám u stolu, proč si sedám? Otvírám pc, no jasně - přihlašuji se na blog. Droga zvaná "psaní" už opět působí. Vím, že nemá smyslu se jí bránit - neusnu! A vlastně už ani nechci. Stejně jsem chtěl dnes napsat takovou malou úvahu na téma komunikace mezi lidmi. Tím se unavím, pračka dopere a já půjdu spát. Dobrý plán - má mysl míří do krajiny fantazie. Kdyby hořelo, kdyby tu šmejdili zloději, nebo kdyby mě vytopili - tak o tom už nevím...

... po půl hodině...

Proč jsem si teď vzpomněl na scénu z filmu "Rozpuštěný a vypuštěný", kdy inspektor Trachta / Zahajský se ptá vyslýchaného kloboučníka Oulíka: "Tak jak se teď cítíte? Ale popravdě!" 

"No, jako by mě tak nějak ... teklo do bot, pane inspektore," odpoví zničený Oulík / Brodský st.

"Tak vidíte, tak už se přiznejte!" (a on se přiznal....) 

Proč mám najednou s vyslýchaným stejný pocit? Nemám na nohou sice boty, ale přesto velice jasně cítím, že mi šplouchá. Na maják? To teď nemyslím, spíš voda mezi prsty ... ale vždyť to není jen pocit! Sakra, sakra, sakra! Rázem se ocitám v realitě! Od kuchyňského koutu přitéká voda, cestou zbrzděna huňatým kobercem! Zatímco pračka se marně snaží nasát požadované množství vody, kolem mne je jí více, než dost. Koberec je nasáklý jako houba a já třemi, nečekaně mrštnými, skoky v kuchyni. Vypínám poměrně teplou pračku, jenže hukot vody neustává! Otvírám spodní dvířka linky ... a už vidím žábu na prameni: tím je spoj mezi trubkou a hadicí, ze kterého stříká voda do všech (nejen světových) stran!  Mimochodem v dětství, když jsem byl už moc rozežranej, ptávala se mě mamka:

"A co hodinky s vodotryskem, ty bys náhodou nechtěl?" 

Popravdě řečeno ... nechtěl. Dnes nenosím ani ty bez vodotrysku. Zato vodotrysk - ten mám teď doma! Co s tím? Sahat na to asi nemá smysl, co když se to urve úplně? Ostatně nejsem technický typ, ale myslím, že bude nejlepší zavřít vodu u vodoměru na vécku. Kruciš, auvajs! Ve snaze zabránit pádu na vlhkých dlaždicích v předsíni jsem si pěkně narazil svůj tenisový loket! Dilema: dvířka tu jsou dvoje, ale jak se otvíraj? Takže zpátky do kuchyně pro nůž ... zkusím otevřít ty horní... Bingo, vidím vodoměr i ventil. Zavřu jej otočením o 90°... a slyším ticho! Hukot ustal. Jsem fakt dobrej! A co s tou vodou vůkol? Jasně, rada není drahá, beru osušky, kýbl ... 2 hodiny mám co dělat: podlaha vytřena, koberec schne na balkoně (aspoň jej na jaře nemusím čistit - jó, černej humor, na barvu nějak není nálada) a i ten ventil jsem snad správně nasadil a dotáhl - zatím neteče a pračka? Pere! No, zase tak moc chytrá není, mohla houknout dřív. Za půl hodiny poledne! Nechce se mi spát, ani psát - počkám, až dopere  a zajdu si vedle do pizérky na oběd. Doma je mi nějak vlhce ... a venku stále prší.

S mokrým pozdravem: Dívím gek ... je to dnes všechno...