23 / Jak jsem se seznámil se spisovatelkou

Vždy jsem byl nesmělý, holky jsem uháněl jenom tím, že jsem se od nich nechával uhnat. Dneska už občas dokážu ženu oslovit, jenže je to těžké. Ženy ovdovělé a rozvedené nejsou tak pitomé, aby se vracely do partnerského stereotypu.

A ty ostatní mají většinou doma manžela, muže na světě nejlepšího, nejhodnějšího a nejmilejšího. Proto se dnes nejčastěji s ženami setkávám … v ordinaci lékařů (sestřičky), v Bille a Kauflandu (prodavačky). A občas se zakecám i na blogu. Před rokem tak vzniklo drama jak v jihoamerické telenovele. Ale popořadě: vraťme se zhruba o 7 let zpět...

Využil jsem obecného pozvání na setkání blogerů a dorazil do smíchovské pivnice. Situace se však neodehrávala podle mých představ. Přišel jsem později, čelní pozice u stolu již byly obsazeny (dle top blogerského žebříčku), nikoho jsem neznal a se svými 30 blogy jsem si připadal nejen nesměle, ale i dost nepatřičně. Příchod ještě později dorazivších a první pivo mně rozvázalo jazyk. Seznámil jsem se postupně se všemi okolo stolu, huba mi jela na plné obrátky. V mezidobí jsem podnikal v čím dál častějších intervalech zdravotní procházky na toalety … a už se opravdu necítil nesmělý. Jenže všeho do času – ráno mě ukrutně bolela palice a nepamatoval jsem si jediné jméno, potažmo tvář.

6 let poté: mám skoro 200 blogů, vydal životopisnou trilogii … a v mezičase se rozvedl. Blogy tvořím ve vlnách, než dojdou témata. To se zařeknu, že s psaním končím, že nenapíšu ani nákupní seznam.

O další rok později (právě probíhá mé 5. psavé období) se často do diskuze pod mými články zapojuje top blogerka, paní M. Já ji neznám, ona mne také ne – v hlavní roli náhoda. Její kámoška a přítelkyně a kolegyně z blogu mě zná … už 7 let! Ano, od „smíchovského“ setkání. Paní M. rozhodně nesmělá není, neuplynul ani měsíc a já nevěřícně znovu a znovu pročítám stručný e-mail působící naprosto nekompromisně:

„Kolego, mám 2 cíle: vydat svou knihu, na čemž se pracuje a to tak, že tvrdě. A poznat maximum českých a moravských měst (od 25 000 obyvatel). V plánu mám příští víkend zdolat Olomouc a Bruntál. Co navrhuješ?“

Nemohl jsem navrhnout nic jiného, než chopit se funkce průvodce po Olomouci (kam ona přijede vlakem) a poté zajistit převoz do cca 60 km vzdáleného města. Což přijala s naprostou samozřejmostí.

„DEN DÉ“ Ač muž, orientuji se částečně i v ženské logice – ale tady jsem totálně zklamal. Stojím na 2. peronu, rychlík přijel, zastavil … odjel. Plné nástupiště se rychle vyprázdnilo, takže jsem si mohl být plně jist, že kromě mne tu prostě nikoho není. Naštvaně se sunu k východu, když zazvoní mobil.

„Čau, kde seš?“ zazní vyčítavě.

„Kdeby, v hale, vycházím z nádraží. A ty seš kde, prosím tě?“ snažím se nepustit špatnou náladu ven.

„U vodotrysku, přímo před mrakodrapem.“

„Barák vidím, fontánu ne!“

„Nevztekej se, to dáš … jéé, já už tě vidím.“

Co bylo  dál? Normálka: nemohl jsem najít díru do podzemek, pak parkovací lístek, potom nasedli do špatné tramvaje … až nakonec jsme zakotvili na zahrádce u náměstí. Večer jsme odjeli do Bruntálu a kampak já? Domů, kam jinam.