157| Proč nespím?

Ačkoliv téma nad míru vážné, když jsem je včera vysvětloval kamarádovi, smál se, až se za břicho popadal: „To musíš napsat, pobavíš. Ostatně už si napsal větší ptákoviny!“ Nejsem o tom tak docela přesvědčenej, no zkusit to mohu.                          

Osobně proti spánku nic nemám, jenže zvyk je železnou košilí … a já si zvykl: nespat!

… Otázka úvodem: Jak a kdy spí mladý, zdravý muž?

… Odpověď: Kdy chce, kde chce a s kým chce.

… Otázka druhá: Jak a kdy spí o 2 generace starší, už ne moc zdravý muž?

… Odpověď: Blbě a většinou, když se to vůbec nehodí.

… Otázka poslední: Jak se k tomuto stavu člověk dopracuje?

… Obecně: prostým plynutím času, nevhodnou životasprávou a změnou „nočně-denního“ režimu. Konkrétně u mne se „spací“ potíže vytvářely takto...

… Za mlada: pozdě z práce, doma precizní studium novin, televize … když zazněla hymna, tak šupky do postele. Po zahájení nonstop tv vysílání = spaní v obýváku častější a tím pádem méně kvalitní. Povahou jsem „sova“ …  skřivanům, vrabcům, sýkorám, v zimě i vránám bych s chutí přelepil zobáky izolepou. Proč? V létě padne půl čtvrtá, já spěchám do postele, což signálem ptactvu všehomíra spustit neskutečný kravál srovnatelný s hlukem  na rušné křižovatce v době špičky!

Mé tělo si léta zvyká … až si prostě zvykne. A za 30 let má dny s nocí dokonale převráceny. Pokud jedu na noční, tak to tolik nevadí – pokud na denní = zaděláno na problém: mikrospánek je svinstvo. Daň za vítězství (v kategorii „ne-spaní“) je vzpoura … tělo se bouří … přicházejí nemoci. Ty mají u nás ne dny, ale týdny otevřených dveří. Problémy a potíže se štosují. Připomínají za totáče fronty na banány nebo na cokoliv jiného. Pro ilustraci uvedu tu epizodu, jež tolik pobavila kamaráda Petra…

… Maximálně po 2 hodinách spánku mám potřebu změnit horizontální polohu. Což nejde. Tělo si žije vlastním životem … nemohu se otočit? Jasně, proleželá matrace – kupuji novou, co nejtvrdší. Bohužel tak tvrdou, že se budím bolestí otlaků už po hodině a půl. Co se tak otočit? Normálka pro zdravá těla – ne pro mé. Já musím vstát (tzn. vykutálet se z pelechu a pomocí stolku, postele a odhodlání docílit pravoúhlé polohy těla vůči zemskému povrchu). Poslední dobou nově i závod s časem; ledviny jsou už také vzhůru a vždycky připraveny cosi vyloučit. Zatím stíhám, zatím. Dalším motivátorem vstát a zkontrolovat ledničku – je mé břicho (= laické, souhrnné označení orgánů zažívacího traktu). Ne, že by večer nic nezbaštilo, že by se snad i postilo – to ne, ale u nás plně platí: kdo má dost, chce ještě víc…

Potřeba je vykonána a já se plížím se do ložnice, ale ne – břicho  pro se nedá ošálit. Nevím, jak to má domluvené s mozkem (u většiny lidstva vrásčitý orgán vyplňující dutý prostor nad krkem – občas jenom držák kšiltovky), ale přes mé úsilí pokračovat rovno, má mozek navrch a už vyhodí pravej blinkr (= zkratka k ledničce). A přestože je má lednice prostorově předimenzovaná, vždycky se tam ještě něco najde. A teď dochází ke klíčovému momentu … spokojím se se 3 ředkvičkami a půjdu zkusit štěstí do postele? Nebo přidám jogurt (alternativou může být meloun, salám, ztvrdlej rohlík, polévka či zbytek od večeře…) a zamířím k pc. Pročpak? Protože vím, že s plným žaludkem se nemá jít spát. To většinou znamená, že postel pro tuto noc už zůstane nevyužitá.

Ale nemám vyhráno, ani když dojdu k posteli. Zde musí již zmiňovaný „horní útvar“ máknout a vytvořit algorytmus položení těla, kdy nejen usnu, ale ráno pak i vstanu. Což se málokdy podaří na poprvé (ředkvičky nejsou zase až tak inspirativní měnou) a každý nový pokus v sobě nese riziko návratu děje do bodu K (= kuchyně) nebo P (pracovna). Co se to děje? Zavírají se mi oči, otvírá pusa…

30 minut po půlnoci autor vyměkne a … poloha, nepoloha, po bleskovém přesunu ztvrdne a spí.

02:25 – buch! Z postele vypadla postava, která po napřímení spěchá do koupelny. Posléze konstatuje (pohledem do lednice), že k sežrání tu je pouze tvaroh; však rozmíchán s vajíčkem a cukrem probral postavu autora natolik, že ten usedl k pc, aby dopsal epizodu. Nemyslí si, že text je super směšný – ale možná čtenáře potěší fakt, že v tom „nespaní“ není sám. Tak ještě fotku, perex a (blíží se čtvrtá) spát! … Jo, ještě prosbička: like nic nestojí, tož klikněte, ať mám radost, až v poledne vstanu. Díky… Co příště? Mariánské Lázně v obrazech...