10| Večer, 3. cenová...

Co ženy nechápou? Proč chodí chlapi pokecat si do hospody! Jenom chlemtaj pivo, hádaj se tam a smrděj! Je zajímavé, že chlapům je celkem fuk, proč ženy chodí: na hlavu, na nehty, na kosmetiku, na zoombu, na solárko, na drby....

Povídám povídku svému malému mláďátku, své dceři. Proč? To je jasné – aby spala! Je to na světě nějak blbě zařízeno, pro mrňouse je trestem jít večer spát už v devět, já zívám již po zprávách. Ráno – co ráno, vždyť je ještě tma jak pytli – a to prťavé šídlo už je v naší posteli. Kdyby aspoň v klidu ležela, když už nespí. Ale to ne, vrtí se, kope, rotuje, pak jde pít, potom zase na záchod a … konečně usíná. Sláva! Ale ne!?! Zvoní budík! Hmm, tak vstávám … a sakryš, jdu snídat a přitom tématem dnešní povídky je usínání a především ... uspávání. 

„No to je téma, to by mě zajímalo, vo čom chceš psát?“ ptá se statný muž, sedící v čele, jinak otec čtyř dětí, mající každé prý s jinou ženou. Povahou i přezdívkou "Drsňák:  „Kontrola vyčištěnejch zubů, pusa a alou do postele, dobrou. Nic nechci slyšet, nic nechci vidět! Nebo uvidíte…“ předestírá nám i bez svoji uspávací metodu.

„Tak to se ozval ten pravej! Můžeš mi říct, kolikrát si třeba malou uspával?“ pustí se do Drsňáka jeho žena, počítám-li dobře, opravdu čtvrtá. „To by malá musela mít postýlku tady!" 

„Anebo když byl sanitární den, co?“ přidá se i další stolovník, přezdívaný Baletka. Ne, že by se snad tancem živil, to by už dávno umřel. Dělá na statku vrátného, ale je tak drobné postavy, že i s botami váží méně než pytel cementu.

„Hele Baleťáku, ještě jeden fórek a uspím tě rychle a bolestně.“

„A navždy.“

„Kdo zas tohle řek?“ zvedá Drsňák hlas i své ohromné tělo a pomalu si prohlíží všechny vůkol. Ticho! A tak ... uspokojen svým „entrée“ se usměje, usedne a téměř rozverně mě ponouká: „Tak doktorskej, blbý kecy už máme vyřešený, tak povídej, vo těch svejch, výchovnejch metodách k uspání tý naší drobotiny.“

"Nevím, jestli jsem to vymyslel já, ale neslyšel jsem o nikom, kdo by to dělal stejně …“

 „K věci! Omáčku vynech!“ houkl Drsńák.

„Takže první problém je v tom, že kromě Rudé Karkulky a z nestandartního materiálu postavené chalupy v lese – jinou pohádku neznám. A s těma dvěma jsem moc dlouho nevydržel.“

 „Asi tak 2 dny, co?“ hbitě spočítal Baletka.

 „Kuš babo! Nebo z tebe udělám 7 menších Gargamelovi do guláše“.

 „Vydrželo mi to dnů 5, pak už Káča protestovala.“

 „A proč jste jí něco nepřečetl?“ ptá se Drsňáková.

„Se čtením mám další problém…“

¨"To snad není možné! Futrál má červenej a neumí číst?“ žasne zatím mlčící Robert, přezdívaný ‚Mlčící Robert‘. Krom pozdravu málokdy za večer co řekne. Tohle je letos jeho nejdelší věta!

„Chlapi, tak vážně, jestli to mám dopovědět, tak už mlčte – jste vážně horší, než má malá. A nebojte se ... číst umím, ale když čtu nahlas, tak mně po třetí větě vyschne v krku…“

„A jóó, tak tenhle problém mám taky, že stará!“ podotkne Drsňák. 

„Tak jsem vymyslel noční zpívání…“ 

„Snad večerní, ne?“ skáče mi do řeči, dnes mimořádně hovorný Mlčící Robert.

„Jo, mělo to původně být zpívání večerní, ale není síly, která by dostala Kačku do postele před devátou – a to pánové, jistě uznáte, už večer zdaleka není,“ dívám se na okolo sedící. Jejich mlčení si vykládám jako souhlas a pokračuji proto dál, „i s tím zpíváním to však není jednoduché – nemám totiž hudební sluch, nepamatuji si texty a zpívám falešně!“

„Vidím, že pro uspávání zpěvem máš opravdu všechny předpoklady,“ pronáší suše okolo jdoucí další nemluva, číšník Vláďa, mající 3 dcery ... a mimochodem také můj strejc. Nemyslím, že to dneska dovyprávím. Mlčím a čekám. Mlčí i ostatní ale … vypadá to, že už bude snad opravdu ticho, že jsou celí žhaví se dočkat konce.

„Takže poté, co jsem si ověřil u naší dětské doktorky, že hudební ‚hluch‘ není nakažlivý, jako třeba zarděnky a byl ubezpečen, že z mé strany směrem ke Katce žádné nebezpečí nehrozí, tak jsme se do toho pustili téměř profesionálně. Odpoledne přejeli repertoár na ‚písíčku‘. Samozřejmě ignorujeme dětská říkadla a písničky typu ‚Prší, prší‘ nebo ‚Skákal pes‘ a jdeme na tvrdší kalibr: především písničky ze Semaforu a pak ty z doby mého mládí. Troufáme si i na písničky trezorové, jako je Krylův ‚Anděl‘ nebo Matuškův ‚Chalupářský Orchestrion‘. Karolína naším repertoárem není zrovna nadšena, obává se výtek učitelek, až Káča ve školce místo dětské říkánky spustí například Drobného hit: ‚… jsem vynálezcem korzetu a lásky advokááát, věřte mi nebo ne, věřte mi nebo ne, my musíme se znááát‘. Mimochodem s ní měla dcera, coby tříletá, úspěch na dovolené v Turecku, kde jsem se bláhově domníval, že jsme Češi jediní, široko daleko. Nebyli…“

„Čaues, to neznám, vo čom to je?“ ptá se dosednuvší dnes, poslední stolovník, autobusák Radim.

"Hele, já ti to zazpívám, až půjdeme domů, teď nebudeme strašit okolí.“

 „No a co dál? Usne pak?“ ptá se praktická žena Drsňákova.

"No, je to tak půl na půl: někdy usnu já, někdy oba!“ směju se.

 „Tak aspoň pro představu, řekni doktore, jakej máte repertoár?" žádá i Robert (nejsem doktor, jen mnoho zkušeností z léčení mých – že si už celá hospoda zvykla za mnou chodit pro radu. Když zjistili, že jim lékař na středisku (kromě antibiotik) poradí totéž, co já, tedy v 90: klid, tekutiny, pravidelné jídlo a denní režim, omezení cigaret a chlastu + nějakou tu mast – tak už se na středisko ani neobtěžují).

„Dobrá,“ uvoluji se pár skladeb jmenovat, „tak například: ‚Život je jen náhoda‘, ‚Tam za vodou v rákosí‘, ‚Mám malej stan‘, ‚Včera neděle byla‘, od Mládka: ‚Medvědy‘, ‚Křečka‘, ‚Splašenou krávu‘, a samozřejmě ‚Z bažin Jožina‘, od Maximů ‚Mašinku‘ a ‚Okolo Hradce‘. Hitem je ‚Noc na Karlštejně‘ a semaforská ‚Závidím‘ … a jiné,“ ukojuji jejich zvědavost.

„A tak to děláte doteď?“ ptá se Radim, mající doma také mladých párek.  

„Bohužel ne. Dcera už zjistila, že zpívám falešně a zacpává si uši!“

„A sakra! Tak ji jednu ubal, ne?“ dává mi zdarma svou univerzální radu Drsňák.

„Ale ne, on doktor jistě přišel na něco elegantnějšího, ne?“ překonává se dnes 'žvanil' Robert.

„A víš, žes na to kápl, Robie!“ chválím ho, „začal jsem jí vyprávět povídky z mého mládí!

„A to jí baví?“ diví se Drsňáková a hned se obrací na muže, „tak na to zapomeň, to snad raději zpívej, ale historky z mládí jim říkat nebudeš! To by měly chudinky, divoký sny!“

„Ale nám bys doktore, říci jednu moh, ne?“ usmívá se, zjevně polichocen, její muž.

„Jasně! A vy mi tu všichni usnete, že!“

„Nenech se přemlouvat,“ přidává se Radim.

"No tak jo, jednu krátkou říci mohu,“ souhlasím nakonec.

„Bude to z vojny: Takže, jen jsem předal u brány povolávák, jsem odveden do malého domku vedle, kde na mě v návštěvní místnosti čekali dva"… crr… crr … "moment, Karolína, to vzít musím.“

"Ahoj zlato ... co? Už zase? ... No dobrá, zaplatím a jdu ... no jo, už letím! Pa." 

„Tak pánové, dnes to bude bez pohádky, malá zvrací, valím domů."

" No, to si děláš Michale, srandu, ne? Zvracet umí i bez tebe."

     "Ale no tak, pánové. Zítra vám povím povídky dvě!“ utěšuji je, "ostatně vidím, že Baletka to zalomil i bez pohádky. Mějte se príma!" … "Čau."