Prázdniny, prázdniny a zase prázdniny

Několik let se již aktivně pohybuje v oblasti středoškolského odborného vzdělávání, takže i mě se bezprostředně týkají prázdniny. Tedy vlastně asi jen slovně.

Prázdniny jsou pro všechny žáky a studenty rozhodně věcí potřebnou - organismus se regeneruje (dobrá voda taky renegeruje) a ve své podstatě užívá zaslouženého relaxu po mnohdy náročném závěru roku. Mnohem více ale odpočítávají dny do prázdnin jejich učitelé. I oni potřebují relax z ještě náročnějšího konce roku. Abych shrnul myšlenku hned v úvodu - už na základní škole jsem měl zato, že učitelé si prázdniny zaslouží (obzvláště pak, když jsem si uvědomil, že ve třídě nejsou jen ty hodné děti) a navíc to bylo v době, kdy jsem rozhodně neplánoval vykonávat profesi učitele. V té době jsem si říkal, že učitele bych nikdy (nikdy neříkej nikdy) dělat nemohl, že bych se "z těch děcek" musel zbláznit. Nepíši to tedy prvoplánově.

S odstupem času a vzhledem k vlastní zkušenosti mohu zodpovědně říci, že jsem se nemýlil. Tedy snad až na to, že bych se musel zbláznit (to mě doufám ještě nepotkalo, i když tohle prý tvrdí všichni blázni :-) ). Jenomže se změnilo něco jiného. A to pohled dnešních žáků a studentů. Bohužel jsme v jejich očích vnímáni trochu jinak, a to nejen vinou nekvalitních pedagogů (ona se vždycky najde nějaká část v "kolektivu", která poškozuje dobré jméno těm zbývajícím), ale i přístupem rodičů. Přijde mi, že mnoho dnešních rodičů, kteří nemají dobré zkušenosti s jejich bývalými učiteli, si léčí své mindráky z dětství skrze vlastní děti na dnešních učitelích. Přistupují k nim předpojatě a úplně opačným způsobem než reagovali naši rodiče. A to hlavně tak, že v první řadě bývá na vině pedagog a až teprve poté pedagog, dále pedagog a na posledním místě nějaká nepředvítalená vyšší moc. Jejich dítko se ale na seznamu potencionálních viníku nenachází.

Nespílám na naše povolání (resp. poslání) pedagogů, jen se snažím pojmenovat to, jak to vypadá v dnešní společnosti. Pomýšleli jste na to, jaký dospělý a samostatný člověk z onoho dítka vyroste? Nebude schopen vlastní obhajoby, bude se spoléhat na rodiče, že mu vyšlapou cestičku, ale co je hlavní - nenaučí se nést odpovědnost za vlastní činy a hlavně si ani neuvědomí jejich důsledky. Proč? Jednoduše proto, že důsledky řeší rodiče, včetně případných (dost ojedinělých) omluv. A tak se rovina výchovně-vzdělávacího procesu překlápí do roviny výchovy, resp. suplování rodiny. Alespoň z pohledu rodičů. Paradoxně tomu napomáhá spousta nařízení a rozhodnutí ministerstva, která přímo suplují rodinu (učitel je povinnen poučit žáky o bezpečnosti a rizikovém chování v průběhu letních prázdnin - tedy v době, kdy se žáky nemá nic společného). To jen na dokreslení situace.

Pedagogové jsou potom stavěni do pozice, že nahrazují rodinu (dalo by se s nadsázkou říci, že jde o pěstouny a ne pedagogy) a to na úkor vzdělávání. Zde je možná ten pověstný zakopaný pes klesající úrovně vzdělanosti obyvatel a to především současných absolventů. Pak jsou učitelé v roli obilného zrna mezi mlýnskými kameny, kdy jeden představuje kritiku veřejnosti kvůli klesající vzdělanosti a kdy druhý mlýnský kámen představuje neustálé prohlubování nerovnováhy výchovně-vzdělávacího procesu ze strany ministerstva.

V tomto prostředí se pohybuje tedy i já, snažím se vylepšit pověst pedagogů, ale mnohdy je to opravdu boj s větrnými mlýny. Nezbývá než doufat, že si dnešní žáci, kteří dospějí, uvědomí, že ne vše, co dělali, bylo v pořádku a že rodiče vlastně udělali velkou chybu, že na učitele nadávali a podrývali jeho autoritu. Pak si možná také uvědomí, že by neměli věřit bezmezně svým dětem, protože i oni sami si občas pravdu přibarvovali. Pak možná dojde ke změně přístupu rodičů k pedagogům a vzdělanost národa opět poroste.