Proč je jádro cestou do pekla? (1)

V několika pokračováních nastíním některé notoricky známé problémy kolem jaderné energie ale i ty, které nepatří mezi běžně diskutované

CENA JADERNÉ ELEKTRÁRNY

Cena, jakkoliv se zdá být největší slabinou jaderné výroby elektřiny, není podle všeho tím nejhorším aspektem. Je ale aspektem nejviditelnějším a na veřejnosti nejvíce rezonujícím.

Cena jaderných reaktorů a celých elektráren dlouhodobě vykazuje fenomén známý jako negativní křivka učení – na rozdíl od solární a větrné energie, ale i akumulace energie, kdy technologie masovou výrobou zlevňují, stavba jaderných reaktorů se historicky neustále zdražuje. Zatímco v 70. a 80. letech 20. století se náklady pohybovaly v přepočtu na dnešní peníze v řádu desítek miliard korun za blok, v současnosti se reálná cena za jeden moderní reaktor III+ generace pohybuje kolem 200 až 400 miliard korun (v závislosti na regionu a rozsahu zakázky), přičemž některé evropské odhady včetně započtení rizik a financování šplhají až k 650 miliardám Kč za blok. Bývalý ministr Havlíček hovořil o 600 až 700 miliardách. S provozními náklady to celkem činí 2,6 Kč/kWh. Bude se stavět varianta reaktoru, která nikde nestojí.

I kdyby se cena dukovanské dostavby vyšplhala na 1000 miliard bude tato částka činit asi polovinu příjmu státního rozpočtu za rok 2026. Je ale nutno rozpočítat celkovou cenu na celou dobu životnosti, která se předpokládá v minimálně v délce 60 let. Letošní deficit státního rozpočtu se pohybuje něco nad 300 miliardami korun.

Když EDF zahájila výstavbu reaktoru ve Flamanville v roce 2007 byl původní plán připojení k síti v roce 2012 a náklady asi 3,3 miliardy eur. Zpráva francouzského Nejvyššího účetního úřadu uvádí celkové náklady na výstavbu na 23,7 miliardy eur (v hodnotě roku 2023) – více než sedmkrát více. Ve skutečnosti bylo vše financováno ze státního rozpočtu, stejně jako navýšení nákladů na dva jaderné reaktory postavené EDF v Hinkley Point ve Velké Británii a Olkiluoto ve Finsku.

Příčiny růstu cen

Po haváriích v elektrárnách Three Mile Island (1979) a Černobylu (1986) byla po celém světě radikálně zpřísněna bezpečnostní pravidla. Do projektů byly přidány záložní systémy a ochranné obálky (kontejnmenty) i systémy odolné proti selhání lidského faktoru. To skokově zvýšilo cenu projektování a samotné stavby.

Po černobylské havárii došlo k výraznému propadu počtu nových staveb jaderných elektráren, objevila se ztráta kontinuity, rozpadly se dodavatelské řetězce, odešla generace zkušených pracovníků a ztratily se znalosti pro řízení těchto gigantických projektů. Průmysl se to musel naučit znovu.

Pilotních projekty generace III+ vykazují miliardové vícenáklady. Moderní reaktory jako EPR nebo AP1000 čelily při prvních stavbách v Evropě a USA masivnímu prodražování. Typickým příkladem je finský reaktor Olkiluoto 3, kde původní smluvní cena z roku 2003 činila 3,2 miliardy eur, ale výsledná cena se kvůli fatálním zpožděním vyšplhala na více než 8,5 miliardy eur. Podobně dopadly projekty ve Flamanville (Francie) nebo Vogtle (USA).

Havárie v japonské Fukušimě 2011 přinesla další vlnu bezpečnostních požadavků, jako je povinná odolnost proti pádu velkého dopravního letadla, instalace tzv. „lapačů aktivní zóny“ pro případ roztavení reaktoru a pasivní chladicí systémy fungující i bez dodávek elektřiny.

Stavba jaderného bloku je trvá běžně 10 až 15 let. Pokud se projekt zpozdí o pět let, úroky z obřích úvěrů (finanční náklady během výstavby) mohou tvořit klidně i polovinu celkové finální ceny díla.

Na rozdíl od sériově vyráběných energetických komponent (solárních panelů) je každá jaderná elektrárna stavěna jako prototyp přizpůsobený konkrétnímu místu a lokální legislativě. Extrémní nároky na kvalitu speciálních ocelí, betonu a vysoce kvalifikované pracovní síly stále zvyšují základní stavební náklady.

V současnosti se státy a výrobci snaží tento trend zvrátit přechodem na modulární výstavbu (více bloků stejného typu na jednom místě pro snížení ceny) nebo vývojem malých modulárních reaktorů – Small Modular Reactors (SMR), které by se vyráběly sériově v továrnách, což by mělo investiční riziko a cenu výrazně snížit.

Sériová výroba SMR může snížit investiční náklady o 20 % až 45 %, a to především díky přesunu výroby ze staveniště do továrního prostředí, zkrácení doby výstavby a uplatnění tzv. křivky učení. Zatímco první prototypy budou mít vysokou cenu díky oproti velkým reaktorům, sériově vyráběné komerční kusy dosahují konkurenceschopnosti díky ekonomice opakování.

Hromadná výroba standardizovaných modulů by měla zkrátit čas samotné instalace na staveništi z obvyklých 8–10 let (u velkých reaktorů) na přibližně 3 roky. Toto zkrácení dramaticky snižuje finanční náklady na úroky během výstavby - u jedné elektrárny to může znamenat úsporu kolem 1 miliardy dolarů a snížení investičního rizika pro financující instituce o 40 % až 50 %.

Ekonomické modely hromadné výroby mají i svá úskalí, na která upozorňují např. studie profesora Stephena Thomase nebo analýzy GlobSec, které předpokládají, že ještě i po roce 2050 budou kapitálové náklady na jednotku výkonu vyšší o 30% ve srovnání v velkými reaktory. V optimistickém scénáři by mohla být parita dosažena v polovině století.

Aby se dosáhlo nízkých cen SMR, bylo by nutné mít objednávky na desítky kusů dopředu. Investoři však nechtějí objednávat drahé první prototypy, dokud neuvidí výsledky v praxi. Pokud na trhu zůstane příliš mnoho různých konceptů SMR od desítek konkurenčních firem, žádný výrobce nedosáhne dostatečného objemu zakázek, aby mohl tovární linky plně vytížit a spustit popsaný efekt hromadné výroby.

Na světě se v současnosti vyvíjí množství různých konceptů a designů malých modulárních reaktorů (SMR). Podle NEA z července 2025 je po celém světě evidováno konkrétně 127 různých projektů SMR.

IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) sleduje více než 80 až 90 aktivních projektů SMR v různých fázích vývoje. Tento masivní rozvoj je rozdělen do několika technologických kategorií. Z celkového počtu přibližně 51 modelů v 15 zemích se nachází v procesu předběžného licencování nebo schvalování regulačními úřady.

Podle rešerší z posledních 10 let budou první demonstrační elektrárny SMR k dispozici za 20 let a komerčně dostupné za 24 let. Dalším negativem budou o 15-70 % vyšší náklady na palivo, díky nutnému obohacení na vyšší úroveň zhruba pro více než polovinu vyvíjených konceptů SMR. Odpad ze těchto SMR bude mít 2 - 30krát větší radioaktivitu a bude proto vyžadovat odlišné zacházení.

Francouzské orgány pro jadernou bezpečnost se vyjádřily k proveditelnosti a bezpečnostním problémům některých SMR. V roce 2021 jaderný regulátor ASNR varoval, že mnoho návrhů SMR se spoléhá na inovativní řešení, jejichž proveditelnost a účinnost je třeba teprve prokázat. Parlamentní hodnocení z roku 2023 vyjádřilo podobné obavy, že projekty SMR vykazují různou vyspělost, a že u některých technologií, SMR s roztavenými solemi, olovem chlazených, sodíkem chlazených a vysokoteplotních, je třeba vynaložit důležité úsilí v oblasti výzkumu a vývoje. V květnu francouzský regulátor dodal, že navrhované rozmístění SMR v blízkosti průmyslových nebo hustě osídlených oblastí by vyžadovalo upravená bezpečnostní pravidla.

Nic z toho nevypadá příliš pozitivně pro levnou elektřinu ze SMR.